pátek 18. srpna 2017

Poutě a procesí I. - historie a současnost


Když se dnes řekne pouť, většině z nás se nejspíš vybaví ta pražská - Matějská. Maringotky natřískané čínským zbožím pochybné kvality, zběsilé jízdy na kolotočích zdobených paintbrushovými malůvkami spoře oděných prsatic a diskofláky Michala Davida vyhrávající tak nahlas, že vám po několika minutách začne téct krev z uší. To všechno má své zvláštní, lehce perverzní kouzlo. Koneckonců zábavná a odlehčující složka patřila k poutím již odedávna. Jaká je ale jejich skutečná podstata? Jak vznikaly, jaký byl jejich vývoj a průběh? Některé odpovědi můžeme vystopovat sami, vydáme-li se na některou z tradičněji pojatých poutí, některé věci však již dávno odvál čas a tak si teď o nich něco povíme.

úterý 8. srpna 2017

Jak si vyrobit poštovní schránku



Ačkoliv jsem velká fanynka nových technologií, jedna věc mě na dnešní době přeci jen trochu mrzí. Vždycky jsem moc ráda dostávala poštu. Těšila jsem se na všechny ty pohledy z prázdnin, blahopřání k narozeninám a přáníčka k Vánocům, Velikonocům a dalším svátkům. Dodnes si píšu se svojí paní učitelkou ze základní školy a během adventu rozesílám hromady Ježíšků, jesliček a zasněžených krajin. Většina mého okolí ale na poštovní služby tak nějak zanevřela a začala místo nich používat SMS, MMS či elektronickou poštu. Já sama, ačkoliv mám k České poště miliony výhrad (a zvláště k její zaměstnanecké politice), se ale tohohle milého zvyku nevzdám. Nechci aby mi do schránky chodily jenom letáky a strašidelné dopisy s pruhem. A tak se už několik let snažím vzkřísit tradici čumkaret, posílám je jak jen to jde a na všechny strany a asi nejsem jediná, které se po nich stýská, protože adresáti mých epištol mi až na drobné výjimky odepisují a sami znovu objevují kouzlo téhle zábavné kratochvíle.
Myslím, že s poštou to je stejně jako s kinem a televizí. Když do našich domovů začala pronikat kouzelná bedýnka, leckdo to považoval za konec jedné éry a biografům prorokoval brzký konec. A vida, kina jsou tu s námi dodnes, protože prostě mají něco do sebe. Stejně tak i dnes, v době počítačů, tabletů a chytrých telefonů, existuje stále mnoho důvodů, proč psát dopisy. Můžete je napsat na hezký papír, přidat k nim nějakou drobnost, nebo vybrat pohled se zajímavým obrázkem. Také jim ta cesta déle trvá, takže se má adresát na co těšit. A rozlepování obálky je navíc o moc napínavější, než prosté otevření mejlu.
Pokud existuje někdo, kdo tomuhle všemu rozumí, pak jsou to děti. Našeho Kristiána poštovní schránka fascinovala už od plenek. S přibývajícím rozumem dospěl k logickému očekávání, že jestli je tohle schránka naší rodiny, mohla by se v ní čas od času objevit i nějaká ta pošta pro něj. Nechtěli jsme ho zklamat a tak jsme objednali předplatné časopisu Sluníčko. A teď co dál. Časopis je sice dobrá věc, ale ještě by to chtělo nějaký ten dopis. Ale aby vám někdo odpověděl, musíte mu nejdřív sami napsat. A tak Kristián přirozeně převzal funkci rodinného písaře a začal vyřizovat veškerou naši korespondenci. Rodina i přátelé se toho chytli a dnes už všichni píší přímo jemu.
Po nějakém čase nám Kristián sdělil, že by si moc přál vlastní dopisní schránku, aby mu pošta chodila přímo do ní a mohl si ji sám vybírat, protože na tu naší velkou, kterou máme před barákem, ještě nedosáhne. A tak jsme jednoho deštivého dne popadli krabici, lepidlo a další fidlátka a zrobili jsme schránku tak krásnou, až se srdce smálo. Připevnili jsme ji na dveře od jeho pokojíku a od té doby mu už pan Máselník (tak se jmenuje Kristiánův imaginární pošťák - podobnost se zapomnětlivým hospodským Máselníkem z Pána prstenů není ani trochu náhodná) nosil poštu přímo sem.
No a výsledek? Kristián jde na podzim do první třídy, ale už dnes obstojně čte a píše. Ví, že na udržování vztahu musí pracovat obě strany, musí mu věnovat péči a čas - třeba ten strávený nad dopisním papírem. Také má sbírku krásných pohledů, s kterými může cestovat po celém světě, aniž by vylezl z baráku. A cesta do schránky pro něj znamená napětí a radost.
Pokud chcete, aby to tak měly i vaše děti, pořiďte jim poštovní schránku. A nebo si ji zkuste společně vyrobit podle našeho návodu.

středa 2. srpna 2017

O můrách


Vampýří čeleď je hojná a pestrá, její roztodivné podoby najdeme v památkách lidové slovesnosti takřka po celém světě. Je také velmi fotogenická a její způsob života (či neživota) je natolik poutavý, že to dotáhla až do novodobé literatury a na stříbrné plátno, aby se z ní nakonec stal popkulturní fenomén. Svou povahou není přesně vymezena a občas se tak krvesajný pronárod prolíná s cechem čarodějnickým, skřítčím, démoním a velmi blízko má i k říši zvířat.
Soudíme-li z pozůstatků lidových vyprávění i seriózních záznamů obecních a městských kronik, můžeme říci, že nejvíce řáděním vampýrů trpěly národy Slovanské a jejich blízcí sousedé. Od Šumavy až po Ural a od Baltského moře po moře Černé se to jen hemžilo vlkodlaky, upíry, revenanty, vješticemi a můrami. Posledním jmenovaným se v našich zemích dařilo nejvíce a tak si teď o nich tedy něco povíme.

čtvrtek 27. července 2017

Báječná Brtnice


Taky se vám to stává? To si takhle zase jednou jedete kamsi, cestou míjíte místa, kde jste v životě nebyli a najednou to přijde. A vy musíte zastavit a vystoupit, protože je to prostě ono. Místo, které bylo stvořeno právě pro vás a vy jistojistě víte, že tam, kam ještě nemůžete dohlédnout, čeká nějaké velké senzační tajemství. Mě se toto udává celkem pravidelně. Ať už je to staré francouzské kamenné sídlo na konci zdánlivě opuštěné aleje, nejlepší rybník skrytý uprostřed lesů středočeské Kamenice, nebo jedna konkrétní mýtina v Kunratickém lese, většinou svůj pocit z těchto míst shrnu větou: "Jé, tady bych chtěla bydlet." A tohle přesně se mi stalo cestou přes Brtnici, která se nachází napůl cesty mezi Jihlavou a Třebíčí uprostřed Černých lesů.

sobota 15. července 2017

Klobouk, hůl a růženec na pouť do Třebíče

Klobouk hůl a růženec

Letošní prázdniny trávíme v Kamenici na Vysočině. Bez auta. Většinu času tedy věnujeme vycházkám po okolí, zkoumání přilehlého lesa, pojídání lesních jahod a koupání v krásném rybníce, u kterého není nikdy ani noha. V pátek jsem ale sebrala staršího Kristiána, Máru s malým Vilíkem jsme nechali doma, ať si tam spolu hospodaří, a ve dvou jsme se vydali na dobrodružnou pouť jejímž cílem byla Třebíč. Ačkoliv nám moje (ne)schopnost číst v jízdních řádech vesnických autobusových linek připravila několik značně nervózních okamžiků, nakonec jsme všechno bez větších obtíží zvládli a rozhodně jsme nelitovali. Štěstí nám přálo a kromě stálých zajímavostí, památek a atrakcí jsme se nachomýtli i k několika krátkodobým kulturním akcím, které se týkaly i tradic a lidové kultury. A na ty bych vás teď ráda pozvala.