pondělí 5. prosince 2016

Svatá Barbora


Ke svátku sv. Barbory, který každým rokem připadá na 4. prosince, existuje takové množství pranostik, že by to vydalo na samostatnou brožuru. Letos mi přišla nejtrefnější tato: Je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce. Pokud se ukáže jako pravdivá, doufám, že si jí vezme k srdci zejména naše mišpule a bude mít víc plodů než letos - třeba osm.

Dle legendy se svatá Barbora narodila ve 3. století do rodiny pohanského kupce. Její otec ji, údajně na ochranu před různými svody, zavřel do luxusně zařízené věže. Díky jednomu ze sloužících se Barbora obrátila na křesťanskou víru a dokonce se nechala tajně pokřtít. V moment, kdy jí chtěl otec výhodně provdat, Barbora odmítla s tím, že je zaslíbena bohu. Otec se rozzuřil, pokoušel se ji zlomit hladem a mučením a nakonec ji udal jako křesťanku a vydal na mučení. Ani velice kruté mučení Barboru nezlomilo a tak byla nakonec popravena. Hlavu jí uťal právě její otec.
Sv. Barbora patří ke čtrnácti svatým pomocníků, na které se lidé obraceli ve zvláště těžkých chvílích. Je patronkou horníků a dělostřelců, poskytuje ochranu před požáry, úderem blesku a morem.
Mistr Vyšebrodské madony - Svatá Barbora
Bývá zobrazena s věží, kalichem, pavím perem a mečem, kterým byla popravena.
Podle lidové tradice ještě na sklonku 19.století, se na venkově v předvečer jejího svátku tzv. chodilo barborkou. Dívky a ženy chodily po trojicích od domu k domu, převlečeny za Barborky. Byly při tom oblečeny do bílých (někde pak naopak do černých) šatů, většinou přepásaných rudou stuhou, někde měly do obličeje sčesané vlasy, jinde si ho zakrývaly závojem. Často si také hlavu krášlily věnečkem. Metličkou hrozívaly nezvedeným dětem, hodným pak z košíčků rozdávaly sladkosti, zejména pak cukrová srdíčka a perníčky.
Časopis Český lid - Barborky v Nuzicích a Ratajích u Bechyně, foto Štěpán Dvořák
V současnosti však většina z nás udržuje pouze druhou z tradic, spjatých s touto světicí. 4. prosince chodíme řezat tzv. barborky - větvičky ovocných stromů a jiných kvetoucích dřevin. Dáváme si je do vázy a máme-li štěstí, na štědrý den nám jejich křehké květy ozdobí sváteční stůl. Původně byly rozkvetlé barborky symbolem zimního slunovratu, tuto symboliku pak překryly významy křesťanské, kde bílé květy symbolizují příchod světla v podobě Ježíše Krista. Podle lidové tradice pak měly barborky kouzelnou moc. Kolikátý den po uříznutí barborka rozkvetla, tolikátý měsíc následujícího roku měl být pro její majitele výjimečně šťastný. Svobodné dívky mohly uříznout větviček více a pojmenovat je jmény svých nápadníků. Tomu, jehož větvička vykvetla nejdříve, se pak měla zaslíbit. Pokud větvička uříznutá při slunka východu a přinesená do domu, kde bydlela dívka na vdávání, vykvetla právě na štědrý den, znamenalo to brzké vdavky.
Pokud byste si chtěli o tomto zajímavém svátku přečíst více, podívejte se do knih, uvedených v archivu, případně na články v odkazech. Některé z nich jsou velice čtivé a skvěle se hodí i ke společnému čtení o adventních nedělích. Podle mých zkušeností baví děti i dospělé a dovedou přinést tu pravou adventní náladu.
No a nyní tedy k té naší, živé tradici.
Letos jsme barborky tak trochu odflákli. Starší syn má angínu, já mám angínu, muž byl kvůli pracovním povinnostem do noci vzhůru a tak jsme měli v neděli sílu tak akorát na hru o nejlínějšího chlapa pod sluncem (pokud nevíte, jak se hraje a chtěli byste to zjistit, podívejte se na první díl Pojďte pane, budeme si hrát). V pondělí už to bylo lepší a tak jsme se na proutky vypravili hned po ránu. Všude ležela jinovatka a stromy v sadu vypadaly jako ze skla. Vypustili jsme slepice, hodili jsme jim něco zrní a pak už jsme se vypravili k lesu, kde roste několik mladých ptaček. Máme sice dva třešňové stromy přímo v sadu a ve slepičím výběhu, ale nemám to srdce je řezat. Ptačky mi při téhle mé útlocitnosti poskytují dokonalé řešení. Všechny vyhání od země velké množství planých vlčků, jako úlitbu zajícům a jiným zviřátkům, pro případ tuhé zimy. Každoročně si jich několik uříznu, aniž by mě trápilo, že stromu zasahuji do koruny.



Ačkoliv jsou větvičky hezké samy o sobě, my jsme zvyklí si je trochu přizdobit. Dříve jsme na ně zavěšovali drobné perníčky. V posledních dvou letech jsme perníčky vyměnili za ozdobičky z vosku. Nejlepší je samozřejmě čistý včelí vosk, pro svoji zlatou barvu a zejména pro tu hřejivou medovou vůni. Ten jsme letos neměli, tak jsme vzali za vděk voskem z obyčejné parafínové svíčky. Pokud jste také paličova dcera/syn, jako naše dítě a rádi si hrajete s ohněm a svíčkami, rozhodně si je zkuste vyrobit. Polovinu formičky na pracny naplníme voskem, který jsme si předtím rozehřáli na nějaké starší lžíci. Když vosk trochu ztuhne, přiložíme na něj oba konce cca 10 cm provázku, nebo tenčí stužky. Dolijeme rozehřátým voskem až po okraj formičky a necháme plně ztuhnout. Konce provázku zůstanou pevně zalité ve vosku a vznikne nám tak očko na zavěšení. Když je vosk zcela zchladlý, opatrně ozdůbku vyklepneme. Nezabere to mnoho času a zvládne to i dítě.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...