pondělí 5. prosince 2016

Svatá Barbora


Ke svátku sv. Barbory, který každým rokem připadá na 4. prosince, existuje takové množství pranostik, že by to vydalo na samostatnou brožuru. Letos mi přišla nejtrefnější tato: Je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce. Pokud se ukáže jako pravdivá, doufám, že si jí vezme k srdci zejména naše mišpule a bude mít víc plodů než letos - třeba osm.
Svátek: 4. prosince
Uctívána církvemi: katolická, pravoslavná
Atributy: věž, kalich, paví pero, meč
Patronka: horníků, dělostřelců
Životní situace: morové epidemie, riziková povolání, ochrana před smrtí bleskem, před požáry a náhlou či násilnou smrtí vůbec, přímluvkyně za šťatnou hodinu smrti, jedna ze 14 svatých pomocníků

Ačkoliv zpráv o Svaté Barboře z Nikodémie se zachovalo pomálu, byla církví uznána za mučednici a za svatou. Dle legendy se narodila ve 3. století do rodiny pohanského kupce. Její otec ji, údajně na ochranu před různými svody, zavřel do luxusně zařízené věže. Díky jednomu ze sloužících se Barbora obrátila na křesťanskou víru a dokonce se nechala tajně pokřtít. V moment, kdy jí chtěl otec výhodně provdat, Barbora odmítla s tím, že je zaslíbena bohu. Otec se rozzuřil a jeho zloba byla natolik silná, že před ním musela Barbora uprchnout. Úkryt jí poskytla skála, která se před ní jako zázrakem otevřela a díky kteréžto události je Barbora dodnes považována za patronku horníků. Jakýsi pastevec však její úkryt vyzradil. Otec ji tedy opět zajal, pokoušel se ji zlomit hladem a mučením a nakonec ji udal jako křesťanku a vydal na mučení. Ani velice kruté mučení však Barboru nezlomilo a tak byla nakonec popravena. Hlavu jí uťal právě její otec. Jakmile tento krutý skutek dokonal, sjel z nebe dobře mířený blesk a nelidského otce na místě zabil. Proto je svatá Barbora považována také za patronku dělostřelců a pyrotechniků.

Převlek pro barborku
z expozice Musaionu Hl. m. Prahy

Bývá zobrazena s věží ve které byla vězněna, kalichem, pavím perem a mečem, kterým byla popravena.
Podle lidové tradice se na venkově ještě na sklonku 19.století v předvečer jejího svátku tzv. chodilo barborkou. Dívky a ženy chodily po trojicích od domu k domu, převlečeny za tzv. Barborky. Byly oblečeny do bílých (někde pak naopak do černých) šatů, většinou přepásaných rudou stuhou. Někde měly do obličeje sčesané vlasy, jinde si ho zakrývaly závojem. Často si také hlavu krášlily věnečkem. Metličkou hrozívaly nezvedeným dětem, hodným pak z košíčků rozdávaly sladkosti, zejména cukrová srdíčka a perníčky. S takovými Barborkami se dnes už asi jen tak nepotkáte.

Časopis Český lid - Barborky v Nuzicích a Ratajích u Bechyně, foto Štěpán Dvořák
Ke svátku svaté Barbory se však pojí i jiná lidová tradice, která je dosud stále živá. 4. prosince chodíme řezat tzv. barborky - větvičky ovocných stromů a jiných kvetoucích dřevin. Dáváme si je do vázy a máme-li štěstí, na štědrý den nám jejich křehké květy ozdobí sváteční stůl. Původně byly rozkvetlé barborky symbolem zimního slunovratu, tuto symboliku pak překryly významy křesťanské, kde bílé květy symbolizují příchod světla v podobě Ježíše Krista. 
Lidová tradice větvičkám barborek přisuzovala také kouzelnou věšteckou moc. Pověra praví, že kolikátý den po uříznutí barborka rozkvete, tolikátý měsíc následujícího roku má být pro její majitele výjimečně šťastný (což by tedy znamenalo, že prvních několik měsíců nepřinese štěstí vůbec nikomu). Svobodné dívky také mohly uříznout větviček více a pojmenovat je jmény svých nápadníků. Tomu, jehož větvička vykvetla nejdříve, se pak měla dotyčná zaslíbit. Pokud větvička uříznutá při slunka východu a přinesená do domu, kde bydlela dívka na vdávání, vykvetla právě na Štědrý den, znamenalo to brzké vdavky.

Úvodní ilustrace: Mistr Vyšebrodského oltáře: Svatá Barbora

RAVIK, Slavomir Velká kniha světců
1. vyd. Praha: Regia, 2002, 678 str., ISBN 978-80-86367-24-x

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...