pátek 13. ledna 2017

Čarovné a ochranné předměty

církevní svátostiny


V článku o Třech králích jsem zlato, kadidlo a myrhu zmínila jen okrajově a slíbila jsem vám, že magickým, čarovným a svěceným předmětům se pověnuji samostatně. Je tomu tak třeba, zejména proto, že těchto předmětů naši předkové znali a využívali nesmírné množství a zvyky s nimi spojené bývají nadmíru zajímavé. Nejstarší magické a ochranné předměty pocházejí z doby předkřesťanské a obvykle mívají bezprostřední vztah k přírodě, jejím živlům, ročním obdobím a koloběhu života.
Velký význam měly také rostlinné a živočišné fetiše a amulety, kterými se ovšem budu muset pro jejich pestrost zabývat zvlášť.
S nástupem křesťanství byla snaha tyto mýty a pověry minimalizovat. Oproti běžně vžitým představám byla raně středověká církev značně rozumově orientovaná (čemuž nasvědčuje například značná obliba Aristotela) a pohanské zvyky považovala za modlářství prostoduchých lidí.
Tyto primitivně animistické představy se však nikdy nepodařilo zcela potlačit a v průběhu věků pevně prorostly s křesťanskou tradicí v jeden krásný, pestrý a bohatý, ačkoliv mnohdy liturgicky nesprávný celek. Ačkoliv podle církevních pravidel svátostiny jsou svou podstatou duchovní úkony, kterými pro nás církevní hodnostář vyprošuje milost Boží a bez víry a plného odevzdání se Bohu nemají samy o sobě žádnou moc, v lidové tradici s těmito sofistikovanými interpretacemi nikdo příliš hlavu nelámal. A tak se nám dochovalo mnoho roztomilých pověr a zvyků, ve kterých jsou tyto svatá předměty pasovány do role hrdinů a zachránců, kteří bez milosti potírají zlé mocnosti, aniž by k tomu bylo zapotřebí jakékoliv aktivnější přispění člověka. Z modliteb se tak stávají spíše zaříkadla, svátostiny fungují jako fetiše
Zde je tedy výčet těch nejčastěji používaných předmětů a lidových pověr, které se k nim vážou.

Svěcená voda


Jedná se o vodu, která byla při církevním obřadu požehnána knězem či jiným církevním hodnostářem. Obvykle se světí 6. ledna ve svátek Zjevení páně (lidově tzv. tříkrálová voda) a o Velikonoční vigilii (večerní bohoslužba při přechodu z Bílé soboty na neděli Zmrtvýchvstání Páně). Slouží jako připomínka křtu a používá se při požehnáních, proto v každém katolickém chrámu či kostele najdeme při vstupu kropenku se svěcenou vodou, abychom se mohli před vstupem do posvátného prostoru přežehnat. Její primární využití je samozřejmě při křtu jako takovém, tehdy je nazývána vodou křestní. Je však používána i při dalších svátostech - při denních modlitbách, exorcismu, pohřbech, přísahách, slibech a zasvěceních a provází tak katolické věřící celým jejich životem.
V lidové kultuře má svěcená voda výsostné postavení, ačkoliv se tato její využití mnohdy neshodují s liturgickými pravidly. Její funkce je očistná a ochranná, může však i léčit, upevňovat zdraví a podobně. Často bývala používána společně s posvěceným kadidlem a svěcenou křídou, čímž docházelo k jejich synergii a posílení celkových účinků.
Vykropení prostoru svěcenou vodou přináší očistu daného místa a jeho ochranu před zlou mocí. Stejně účinek má pokropení svěcenou vodou i na lidi, nebo na zvířata. Pokropíte-li jí nějakou zlou mocnost, většinou ji tak zaženete (ďábel, divá žena), nebo nad ní dokonce nabudete moci (můra).
Pokud se člověk na Tři krále napil čerstvé tříkrálové vody, měl se celý následující rok těšit pevnému zdraví. Pití svěcené vody se doporučovalo též rodičkám pro usnadnění porodu.
Svěcená voda patřila také k základnímu vybavení hledačů pokladů. Pokud měl člověk štěstí a poklad našel, bylo třeba ho nejprve přežehnat, aby nad ním temné síly ztratily svou moc.


Kadidlo


Jeden z darů, které přinesli Tři králové malému Ježíškovi. Kadidlo je vonná pryskyřice, která se pálí v kadidelnicích při bohoslužbách a obřadech. Ve Starém i Novém zákoně symbolizuje modlitby stoupající vzhůru k Bohu. K jejímu žehnání dochází obvykle 6. ledna společně s dalšími tříkrálovými dary.
Kadidlo slouží k očištění prostoru. Vykuřování domácností kadidlem bývalo nedílnou součástí tříkrálových obchůzek. Popel z vyhořelého kadidla pak bylo dle lidové pověry záhodno zakopat do země na sadu. Kdo tak učinil, mohl se v následujícím roce těšit na bohatou úrodu ovoce.

Svěcené zlato


Žehnání zlatých předmětů probíhá společně s žehnáním vody, křídy a kadidla 6. ledna na svátek Zjevení Páně. Zlato, jako jeden z darů Tří králů, je královský kov nejvyšší ceny, vyjadřující úctu k novorozenému Spasiteli. Každoroční žehnání zlatých předmětů tedy jako reminiscence na jeden z těchto darů vyprošuje jejich nositeli  Boží ochranu a požehnání. Požehnané zlaté předměty snad nejvíc ze všech svátostin upozorňují na potenciální konflikt mezi lidovou vírou a odborným výkladem bible. Vždyť právě ze zlatých prstenů a kalichů bylo odlito zlaté tele.

Svěcená křída


Svěcená neboli tříkrálová křída je dalším z předmětů, které jsou žehnány 6. ledna ve svátek Zjevení Páně. Stejně jako svěcená voda a kadidlo slouží i svěcená křída k očistě prostoru a jeho ochraně před silami zla. Na Tři krále se nad dveře stavení napíše svěcenou křídou nápis K ✝ M ✝ B ✝ a letopočet daného roku, který má budovu po celý následující rok ochraňovat ode všeho zlého.
V lidové tradici má svěcená křída pestré využití. Pití rozdrcené svěcené křídy (ideálně rozpuštěné ve svěcené vodě) mělo sloužit z zažehnání různých neduhů. Svěcenou křídou se také kreslila ochranná znamení. Například muří noha vyvedená jedním tahem na pelesti postele či kolébky měla člověka ochránit před zhoubným působením můry.
Naprosto nenahraditelná však byla svěcená křída v případě, kdy se měl člověk setkat tváří v tvář s ďáblem. V takovém případě nakreslil člověk na podlahu svěcenou křídou kruh tak, aby sám stál v jeho středu. Ďábel kruh nesměl překročit a osoba uvnitř tak byla dokonale chráněna. Došlo-li však k jeho porušení, nebo z něj člověk, byť třeba jen částí těla, vystoupil, ochranná moc kruhu pominula.

Svěcené kočičky


Tradice svěcení kočiček je vzpomínkou Kristova příchodu do Jeruzaléma, kdy ho obyvatelé vítali palmovými ratolestmi. V našich zeměpisných šířkách jsou palmy nedostatkovým zbožím a tak byly jejich listy nahrazeny rozkvetlými větvičkami vrby jívy, tzv. kočičkami. Kočičky se světí při bohoslužbě o Květné neděli, která je předposlední nedělí v rámci postního období před Velikonočními svátky.
Svěcené kočičky sloužily jako účinná ochrana domácnosti, zejména proti požáru. Zastrkávaly se za kříž na stěně, nebo za rám svatého obrázku. Během Filipojakubské noci se pokládaly na práh dveří, případně se jimi ucpávala i klíčová dírka, aby byl dům i jeho obyvatelé chráněni před zhoubnou mocí čarodějnic, které jsou v tento den nejsilnější a provozují své nekalé rejdy. Někteří hospodáři také zapichovali svazeček kočiček do pole, aby tak byla chráněna úroda.
O Popeleční středě se pak staré kočičky pálí. Jejich popelem znamená církevní hodnostář čela věřících jako výraz jejich veřejného pokání.


Svěcený oheň, svíčky, hromničky


Oheň byl vnímán jako živel, který na zemi zastupuje Slunce. Lidé od pradávna zapalovali ohně, které je měly očistit a chránit a prováděli při nich rozličné obřady včetně pálení obětin. Tento vztah k ohni měl kořeny i v jeho praktickém využití, coby zdroje tepla, světla a ochrany před dravou zvěří. V dobách předkřesťanských bylo zvykem zapalování ohňů na návrších, které probíhalo v období zimního a letního slunovratu. Plápolající oheň měl zahánět čarodějné síly, jejichž moc byla v těchto částech roku největší. Nám z této doby zbyl zvyk pálení čarodějnic na přelomu dubna a května. Zbytky ohňů si lidé odnášeli domů jako magický prostředek, který měl dům ochránit před požárem. Podle lidových pověr bylo třeba chovat se k ohni uctivě, aby neškodil. Nesmělo se do něj šlehat prutem, jako obětiny se do něj házely drobečky chleba ze stolu a na Štědrý den trocha jídla ze slavnostní večeře.
Velký význam měl oheň i v křesťanském náboženství. Ať už jde o nechvalně proslulé pálení čarodějnic, nebo různé podoby svěceného ohně, měl oheň i pro křesťany očistný význam. Ohněm byly v lidových představách trestány i hříšné duše, které si odpykávaly svůj trest v očistci. Z těchto představ se pak vyvinulo vnímání ohně jako pekelné kulisy.
Před požárem mělo domácnost ochránit tříkrálové kropení, svěcené kočičky a věnečky přinesené ze slavností Božího těla.
Další z forem očistného a ochranného ohně byly svěcené hromniční svíčky (svěcené 2. února na svátek Uvedení Páně do chrámu). Jak už jejich název napovídá, sloužily především jako ochrana proti hromu (přesněji proti blesku), kdy se za bouře stavěly rozžaté do okna stavení. Někde se společně s rozžatou hromničkou pokládal na stůl také chléb zabalený do bílé pleny. Hromničky měly také moc ochránit člověka proti ďáblu, zažehnat různé nemoci a sloužily též jako prostředek pro šťastné umírání. Své využití našla i v hospodářství.
  Před setím pokropil hospodář pšenici svěcenou vodou a zastrčil do ní rozžatou hromničku, to aby pšenice nebyla snětivá. Po mši obcházel s hořící hromničkou třikrát včelín, aby ho ochránil před zloději a aby měly včely hojně medu. Užívalo se jí i v léčitelství, např. proti bolestem očí. 
 Večerková, Eva: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Praha 2015, s.16

Letošní hromničky se poprvé zapalovaly o první bouři daného roku. Často byly zdobené obrázky Panny Marie, různými křížky, pentličkami a květinami. Patřily také mezi oblíbené dárky z poutě.
Významný obřad ohně vykonává katolická církev i o Velikonocích. Na Velký pátek se v kostele uhasí oheň jako symbol vyhasnutí Ježíšova života. Během Velikonoční vigilie (slavnost Vzkříšení) se pak zažehne oheň nový, na znamení Kristova zmrtvýchvstání. Kněz u obřadního ohně zapálí paškál (velikonoční svíce) - světlo Kristovo- od jehož plamene si pak věřící zapalují své svíčky. Zbytky svěceného ohně si lidé odnášeli domů k magickým a prosperitním rituálům - rozžehnutí nového ohně v kamnech, křížky z ohořelých dřívek, které se zastrkávaly do půdy pro dobrou úrodu, popel se sypal na louky, aby byl dostatek trávy, uhlíky měly chránit stavení před požárem a vodu ve studni před nečistotou.

Růženec, křížek, svatý obrázek, škapulíř* a další křesťanské amulety


Posvěcené předměty s motivem svatých měli jejich nositeli poskytovat ochranu a zároveň být připomínkou jeho závazku k životu podle křesťanských pravidel. Podle lidové tradice často posloužili jako ochrana proti zlým mocnostem, strašidlům a démonům i proti neblahému působení přírodních živlů. Dobré využití našly také při žehnání pokladů. Přehodil-li se hořící poklad růžencem, ďábelský oheň vyhasl a nálezce pak na něj mohl beze strachu sáhnout holou rukou, aniž by se popálil.

Česnek


Česnek byl za mocný ochranný prostředek považován již od starověku a jako ochranu proti zlé magii ho prý užíval již Odysseus. Věřilo se také, že potře-li se česnekem magnet, ztratí svůj magnetismus (a víra to musela být silná, když dokázala čelit i tomu, jak snadné je ji pouhým pokusem vyvrátit). V české lidové tradici se používá jako lék na různé neduhy a také jako ochrana proti zlým duchům, zejména těm krvesajným (můry, vampýři), ale například i proti vodníkům. Pokud se tedy šly děti v létě koupat, často před tím dostávali od maminek dvakrát opečený chleba (topinky) s česnekem, aby je vodník nestáhl a neutopil.

Čarovné býlí a rostliny


Rostlin s čarovnou mocí znali naši předkové tolik, že to vydá na samostatný článek. Zatím si můžeme uvést například jmelí, které nosí štěstí tomu, kdo je jím obdarován, černý bez, který slouží jako ochránce před uhranutím a bleskem, totem krvavec, kterým přemůžete vodníka nebo ostružiník, s jehož pomocí se můžete zbavit podstrčeného divouse (dítě divé ženy).
Mezi všemi těmito rostlinami pak zvláštní místo zaujímá Zlaté kapradí. Jedná se o fiktivní rostlinu, která vykvétá jednou do roka o Svatojánské noci. Kapradinový květ může člověk získat tak, že pod kapraď rozprostře bílý šátek, do kterého květ spadne. Svému nálezci má přinést bohatství, štěstí a někde se traduje, že i lásku (občas proto chodívali mladé páry hledat zlaté kapradí společně).


Chléb


Chléb byl považován za dar od Boha již v dobách předkřesťanských, v rámci křesťanství je pak božím darem, součástí svatého přijímání, kdy v podobě nekvašeného chleba přijímáme tělo Kristovo.
Příprava chleba tak byla odjakživa záležitostí posvátnou, provázenou četnými modlitbami a rituály. Chléb se zadělával v soukromí a návštěvy během této činnosti nebyly vítány, neboť hrozilo, že by mohly chléb uhranout či pokazit. Naopak, přišla-li návštěva když už byl chléb upečený, dostala většinou nabídnutý krajíc se solí, jako výraz pohostinství a dobré vůle.
V lidových vyprávěních se traduje, že chlebem mnohokrát nepohrdly ani nadpřirozené bytosti. Zejména divý muž a divoženky se po něm mohli utlouct a za krajíc chleba a krajáč mléka se často bohatě odměnili. Někdy mohl chléb posloužit také jako ochrana proti zlým silám. Topinky s česnekem sloužily jako ochrana před vodníkem (viz výše). Tlačila-li člověka v noci můra, měl jí slíbit, aby si k němu na druhý den přišla pro krajíc chleba. Můra musela uposlechnout, což se jí často stalo osudným, protože tam na ní čekala nejen její oběť, ale obvykle celá vesnice vyzbrojená cepy a podobnými lahůdkami.
Chléb byl také vhodný pro žehnání pokladů. Narazil-li člověk náhodou na poklad a jako na potvoru při sobě neměl žádné svěcené předměty, stačilo poklad přehodit drobečky z chleba a nečisté síly nad ním ztratily svou moc.

Sůl


Sůl je mocným ochráncem před nečistými silami a dokonce i před samotným ďáblem. Podaříli se nám převrátit, nebo vysypat slánku, je to neblahé znamení, který nám dává náš strážný anděl najevo, že je ďábel nablízku. Protože anděl stojí za naším pravým ramenem a ďábel za levým, doporučuje se sebrat špetku soli a hodit ji za své levé rameno, Ďábel je solí oslepen a neštěstí tak bývá zažehnáno. Solí můžeme též uchránit celý náš domov. Vysypeme-li kolem domu kruh ze soli (což se dělá například na Silvestra), nemá do něj Satan přístup, protože by po sobě zanechal stopy. Sůl nebo mák nasypaná kolem postele pak také chrání spícího proti zlému působení čarodějnic či můry. Dříve než můra přistoupí k lůžku, musí spočítat všechna zrnka soli či máku. Než to udělá, mine její hodina a ona se musí navrátit zpět do těla.
Sůl je také jedním z předmětů, které je možno nechat vysvětit a působí pak stejně jako ostatní svěcené předměty, coby zhmotněná modlitba.

Čtyřlístek


Jetelíček se čtyřmi listy je nositelem štěstí, který podle legendy přinesla na svět Eva z rajské zahrady Eden. Dříve se dával jako ochrana štěstí a majetku pod polštář, pod práh či na okno a ochraňoval tak celé obydlí. Jeho čtyři lístky symbolizují čtvero ročních období. Stejně jako v případě jmelí však funguje pouze čtyřlístek darovaný, nebo náhodou nalezený.

Kapří šupina


Na Štědrý den je zvykem dávat si pod talíř šupinu z kapra, která nám má v nadcházejícím roce zajistit bohatství a prosperitu. Mnozí nosí tuto šupinu po celý rok v peněžence, aby se jich peníze držely. Tento zvyk je poměrně mladý, protože kapr se stal běžnou součástí štědrovečerní tabule až v 19. století.

Podkova


Jestliže je čtyřlístek primárně nositelem štěstí, charakter podkovy je čistě ochranný. Podkova přibitá nad dveřmi chrání před čarodějnicemi a smůlou. Je třeba dbát na to, aby byla upevněna oběma konci směřujícími vzhůru (a tvořila tak jakési písmeno U). To proto, aby štěstí nevypadlo.

Lidová světnice s koutrou

Koutnice. železo a červená niť


Koutnice neboli koutra, byla velká bílá plachta, zdobená výšivkami,  která ve světnici oddělovala místo pro šestinedělku a měla matku i dítě chránit před působením zlých sil. Její magická moc vycházela právě z červených výšivek, neboť červená byla považována za barvu ochrannou. Také červené niti samotné, zejména té upředené na Velký pátek, se přisuzovala velká ochranná moc. Červená nit zašitá do košile dokázala člověka spolehlivě ochránit například před vodníkem.
Velkou ochrannou moc mělo podle našich předků také železo. Kruh vyznačený železnou zbraní, měl schopnost chránit před zlými silami. K ochraně celého stavení před nekalými silami také výborně posloužili železní hadi, natření červenou barvou a přibití na dveře.

*(váček se svatými ostatky, či různými svěcenými předměty, nosíval se zavěšený na krku)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...