úterý 31. ledna 2017

Hromnice


Na 2. února připadá svátek všeobecně známý pod názvem Hromnice. Ačkoliv pro většinu z nás už je to pouhý zápis v kalendáři, v pohanské i křesťanské tradici jde o jeden z nejvýznamnějších svátků s bohatou a spletitou historií, pestrým a složitým systémem rituálů a širokou škálou významů. O svátcích počátku února by se dala s přehledem napsat celá kniha. Já jsem se vše pokusila shrnout do jednoho článku a věřte, že to byl úkol nelehký.

Kořeny těchto svátků, stejně jako u mnohých dalších, sahají až do dob předkřesťanských. Již 400 let př. n. l., vždy kolem 1. února, slavili svůj svátek staří Keltové. Jmenoval se Oimelc, dnes častěji Imbolc (původ pravděpodobně v gaelském La'áOimelc odkazujícím na laktaci ovcí, s důrazem na jehně jako symbol zrození nového života uprostřed kruté zimy), případně Lá na Férie Bríde (Birghid) - svátek bohyně Brigit a kultu ohně. Bohyně Brigit, vládkyně Slunce a ohně, patronka básníků, věštců, léčení a kovářů, byla podle keltské mytologie jednou ze tří podob jediné bohyně. Tato bohyně nás celou zimu provází v podobě stařeny (cailleach) přinášející smrt ale i předzvěst znovuzrození. Právě začátkem února se tato její podoba mění a vlády se ujímá její panenská a čistá stránka, vyjadřující příchod jara a nových začátků. Keltové v tomto čase zapalovali očistné ohně, které měly spálit vše staré a nečisté, pletli brigitiny (někdy také nevěstiny) kříže, které se zavěšovaly nad dveře obydlí, jako mocný ochranný symbol, prováděli různé očistné rituály a oslavovali návrat světla.
Podobný význam měl počátek února i pro staré Slovany. Ti v tuto dobu oslavovali boha Peruna, který podle jejich legendy osvobozoval svým prvním jarním zahřměním jaro z okovů zimy. Slované na jeho počest zapalovali v posvátných hájích pod vzrostlými duby (dub byl Perunovým posvátným stromem) ohně a přinášeli různé oběti. I tento rituál měl primárně očistný význam.
Ve starém Římě se konaly očistné rituály v průběhu celého února a byly natolik významné, že daly název celému měsíci (únor - lat. februar, februatio - lat. očista). Při těchto obřadech, tzv. lupercaliích, byly obětovány kozy a psi, z jejichž kůže se řezaly řemeny. S těmito řemeny pak římští kněží běhali po ulicích a šlehali jimi přihlížející, zejména ty ženského pohlaví. Součástí těchto oslav byly také průvody se zapálenými svíčkami. Vyšlehání řemenem a nošení světla mělo být zdrojem magické očisty (februatio) a ochranou proti uřknutí, uhranutí a neplodnosti.

Brigitin kříž je vlastně složen ze čtyř ručiček a znázorňuje
 slunce. Pokud máte vztah k pohanství a keltské kultuře,
  můžete si ho zkusit uplést podle tohoto návodu 

Křesťané zaměnili keltskou bohyni Brigitu za svatou Brigitu z Kildare. Její první životopis vznikl až 200 let po její údajné smrti a panují značné pochyby o jeho autenticitě. Také některé shodné atributy naznačují, že pohanská a katolická Brigita mají mnoho společného. Křesťané si rovněž adaptovali některé z prvků oslav ohně a začlenili tak únorové pohanské svátky do své věrouky.
Hlavní těžiště svátku Hromnic má však původ ryze židovský a vztahuje se k narození Ježíše Krista. K tomuto dni se dle Lukášova evangelia vážou tři významné události ze života Svaté rodiny, díky kterým tento svátek postupně vystřídal tři různá jména, s kterými se také částečně měnil jeho obsah a poselství.
V tento den, čtyřicet dní po jeho narození, rodiče přinesli malého Ježíška do jeruzalémského chrámu, aby zde za něj učinili zástupnou oběť (beránek a holoubátko), neboť podle Mojžíšových zákonů, příslušelo vše prvorozené Bohu. Odtud pramení dnešní název Uvedení Páně do chrámu, který však byl tomuto svátku přiřknut až církevní reformou v roce 1969.
Protože každá matka byla po porodu rituálně nečistá, měla se i Marie při této příležitosti podrobit očistným obřadům. Zde má původ další ze tří názvů, Očišťování panny Marie, který zavedl v 5. století papež Gelasius právě jako protiváhu výše zmíněným luperkáliím. V této podobě měly křesťanské oslavy na počátku února silně mariánský charakter a byly věnovány zejména ženám.
V chrámu se pak Josef s Marií setkali se starým Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíškovi poznali Mesiáše a Simeon o něm promluvil jako o světle k osvícení pohanů a slávě izraelského lidu. Tím vlastně představil Ježíška jako Spasitele světu. Tato událost, možná nejvýznamnější ze všech jmenovaných (protože co by bylo platné, že se Ježíš narodil, kdyby ho lidé nepoznali a nepřijali), dala vzniknout třetímu názvu, který byl používán již od 4. století a označoval 2. únor jako Svátek setkání.  Ten se z Jeruzaléma rozšířil i do západní Evropy a od 5. století se tak stává součástí západní křesťanské liturgie.

Jeden z nejkrásnějších obrazů starce Simeona namaloval
Petr Brandl. Najít jej můžete ve sbírkách NG.

Již od počátku byl součástí těchto svátků obřad svěcení svíček a následný světelný průvod, coby připomínka Simeonových slov o světle. Svěcené bílé svíce, kterými církev vyprošuje pro své věřící Boží ochranu, byly symbolem života Kristova. V lidové tradici, měly tyto svíčky široké využití. Zapalovaly se zejména jako ochrana proti hromu (přesněji blesku) a odtud také získaly svůj název hromnice, nebo též hromice. Ten se postupem času přenesl na celý tento den a křesťanský svátek. (Více o hromničních svíčkách a jejich využití v lidovém prostředí si můžete přečíst zde)
Ještě před reformou z roku 1969 byl tento svátek považován za den, kterým je zakončeno vánoční období, tedy období oslav narození Krista. Teprve v tento den bývalo zvykem sklízet vánoční výzdobu a betlémy z domácností i kostelů.
Další změnou, kterou reforma přinesla, byla významná kristianizace svátku. Do té doby měly Hromnice, jako svátek Očištění Panny Marie, výrazně mariánský ráz a svíčkový průvod a prakticky celý svátek tak patřil ženám. Ženy se svíčkami obcházely kostelní oltář (někde se říkalo že ženský chodí k ouvodu) a měly také zakázány některé domácí práce, například šití či předení. Zákaz se však vtahoval i na jiné činnosti.
Kdo šije na Hromice, seberou se mu prsty (Poděbradsko), toho hrom při první bouřce zabije (Habersko), kdo o Hromnicích tancuje, umře bez světla (Mnichovohradišťsko). Na Hlinecku ten den nikdo nekonal domácí práci, aby hrom neuhodil, lidi se nečesali, neumetli světnici podle přesvědčení, že kdo na hromice pracuje, toho hrom zabije.
Večerková, Eva: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Praha 2015, s.17
K Hromnicím se váže také mnoho pranostik, pořekadel a zvyků spojených s hospodářstvím. Asi nejznámější pořekadlo na Hromnice, o hodinu více vychází z původního pojetí Hromnic, coby svátku světla, kdy se noc krátí a vítězství se počíná přiklánět na stranu světla a dne. Na Hromnice musí skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout interpretuje Hromnice jako první předzvěst jara. Nutno dodat, že pokud by k nám nějaký skřivan na Hromnice skutečně zavítal, byl by patrně odsouzen k smrti. Pokud ho tedy některý z našich předků slyšel zazpívat už v únoru, šlo nejspíš o omyl a záměnu skřivana za mnohem otužilejšího chocholouše. Alespoň to tak tvrdí pan Táborský v pořadu ČT Naše tradice. Další pořekadlo na hromnice půl krajíce a půl píce nabádá hospodáře, že zima ještě neřekla své poslední slovo a že by tedy měl mít ještě alespoň polovinu zásob, aby jeho rodina a zvířectvo netrpěly do jara hladem.

Nejslavnější rosničku mají v Americké Pensylvánii.
Copak nám asi svišť Phil předpoví pro tento rok?

Hromnice byly také vhodným dnem pro různé věštby. Ty se vztahovaly převážně k příchodu jara. Obecně se shodují na tom, že pokud na Hromnice mrzne, nebude mít zima dlouhého trvání. Naopak je-li na Hromnice teplo, jaro se nejspíš jen tak nedostaví. Největší oblibě se tato tradice těší v západoevropských zemích a Spojených státech (zejména v Pensylvánii), kam byla importována z Německa. Roli věštce zde původně zastával jezevec. Pokud se chtěl člověk dozvědět, jak to bude v daném roce s příchodem jara, měl si na Hromnice stoupnout u jeho nory a čekat, co se bude dít. Pokud jezevec vylezl, znechuceně zavrčel a opět rychle zalezl, mělo to znamenat, že jaro už je za dveřmi. Pokud ovšem začal vesele šmejdit kolem, bylo jasné, že zima ještě neskončila. V USA jeho roli převzal v daných krajích obvyklejší svišť, který předpovídá příchod jara podle svého stínu (nevidí ho - jaro je na dohled, vidí svůj stín - zima potrvá dalších šest týdnů). Různé pranostiky jsou nám důkazem, že toto věštění bylo dříve rozšířené i u nás. Za všechny uveďme: o Hromnicích teplo - medvěd staví boudu, o Hromnicích zima - medvěd bourá boudu; leze-li jezevec o Hromnicích z díry, za čtyři neděle zpátky dovnitř pílí či na hromnice husa po vodě - na velikonoce po ledě.

Ačkoliv se u nás Hromnice mimo křesťanské kruhy už téměř neslaví, zkuste si dát 2. února do okna několik svíček. Jejich světlo je magicky krásné a dokáže udělat svátek i z docela obyčejného únorového dne.

6 komentářů:

  1. Úžasný článek, Evi! Přečetla jsem ho jedním dechem! :-)
    Bebe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je přesně ten druh zpětné vazby, ve který člověk při psaní tajně doufá :). Jsem moc ráda, že se vám článek líbí.

      Vymazat
  2. Bezvadně napsané, moc děkuji za takovou spoustu nových informací pěkně na jednom místě. Článek je opravdu dobře zpracovaný :)

    Piosek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za vaše milá slova. Mnoho věcí se mi ani do článku nevešlo, tak se snad v dalších letech dostanu k jeho rozšíření a doplnění. Každopádně děkuji za vaši zpětnou vazbu a doufám, že vás potěší i následující články. Příští týden nás čeká první část o masopustu.

      Vymazat
    2. Tak to už se těším, mám blog uložený, tak budu pravidelně koukat, co je tu nového :)

      Piosek

      Vymazat
  3. Za hodinku už budou hořet :-)

    OdpovědětVymazat

Pojďme si povídat...