sobota 28. ledna 2017

O čertu a čerchmantu



Milí čtenáři,

v článku Co nás čeká v novém roce 2017 jsem vám slíbila seriál o nadpřirozených bytostech českých a moravských bájí a pověstí. V průběhu roku si představíme démony, strašidla a zjevení, kterýma si naši předkové zabydlovali divokou přírodu i kulturní krajinu a své okolí. Součástí každého článku bude audio podcast s několika českými pověstmi, které se vážou k danému tématu. Ilustrační pověsti vybírám zejména ze starších českých místopisů, ale občas sáhnu i po pramenech mladšího data. Pokud byste věděli o zajímavé sbírce pověstí právě z vašeho kraje, budu ráda, když mě na ni upozorníte v komentářích. Zaujme-li vás některá pověst a budete mít chuť si přečíst celou knížku, odkazy na použitou literaturu najdete vždy v popisu podcastu. Informační zdroje použité k vytvoření faktografické části každého příspěvku najdete vždy pod daným článkem.

A teď už se pohodlně usaďte a poslechněte si povídání z časů starých a ještě starších....


Postava čerta má podle všeho původ již v dobách předkřesťanských. Dualismus starých Slovanů rozlišoval mezi bohy, kteří byli povahy veskrze dobré, a běsi - původci veškerého zla. Kolem 14. století začíná tato představa ustupovat západnímu křesťanskému pojmu ďábel, a čerti tak začínají být ztotožňováni s padlými anděly pod vedením odbojného archanděla Lucifera (odtud pochází jeden z jejich znaků - kulhavá noha, či kopyto - jako následek tohoto strašného pádu). Ďábel i čert byla slova tabuizovaná a mluvilo-li se kdy o čertech, používalo se různých opisů: rohatej, čerchmant, černej, červivec, čermák, jalbl, ďas, diblík, ten nedobrý atd.

I lidová tradice vypráví o čertech jako o svržených andělech. Podle těchto pověstí však nespadli všichni čerti přímo do pekla. Někteří dopadli na skály, do lesů či do vody a vznikli tak různí zlí duchové a vodníci.

V lidových pověstech mívá čert silné antropomorfní rysy. Od člověka ho můžeme rozeznat pomocí několika více či méně nápadných znaků. Čert má tělo porostlé hustou srstí, chlupatý je i jeho ocas, na noze mívá kopyto, nebo alespoň kulhá, na rukou dlouhé ostré drápy a na hlavě rohy, nebo spíše růžky. Toto jeho vzezření nejspíš vychází z podoby antického bůžka stád Pana.

Čert se také rád strojí a používá různé převleky. Nejčastěji bývá oblečen jako myslivecký mládenec, někdy jako elegantní pán v černém. Dovede se také přeměňovat a často na sebe bere podobu zvířat - kozlů, černých psů a kocourů, býků, havranů, plazů a jiné havěti.

Ďábel na lidi působil dvojím způsobem. Buď je pokoušel k hříchu a nebo je přímo posedl. Za projev posedlosti byly považovány různé abnormální stavy a chování, které byly řešeny vymítáním ďábla z těla posedlého nebožáka pomocí různých exorcistických praktik. Mezi účinné magické prostředky, které mohly člověka ochránit či zbavit vlivu ďábla patřila například svěcená voda, motlitba, švečená křída apod. O čarovných a ochranných předmětech v české lidové tradici se můžete více dočíst v tomto článku.

Čert jako pokušitel se snažil člověka svést na cestu hříchu. Výměnou za jeho nesmrtelnou duši obvykle přinášel bohatství, poklady, moc i jiné služby, která však byly časově omezené. Tato dohoda mezi čertem a smrtelníkem, bývala většinou stvrzena úpisem, který musel člověk podepsat vlastní krví. Někdy také mívala tato smlouva podobu sázky. Mnoho českých a moravských pověstí interpretuje určité krajinné anomálie jako výsledky čertovo prohrané sázky. Čert se většinou vsází, že za noc vykoná určitou práci (postaví most, věž, zorá pole) avšak práci dokončit nestíhá, protože ho při ní zastihne kohoutovo kokrhání, se kterým přichází den a čert ztrácí svoji moc.

Další role, ve které se čert v rámci lidových pověstí objevuje, je mnohem lichotivější, ba přímo kladná. O pekle se říkávalo, že se do něj dostanou jen lidé opravdu zlí (drobní hříšníci přišli po smrti do očistce, kde si odpykali svá pochybení, aby pak jejich duše mohla odejít do nebe). Čert v těchto případech vystupoval jako trestající ruka spravedlnosti a odnášel do pekla kruté dráby, bezohlednou vrchnost, loupeživé rytíře a jiné nenapravitelné hříšníky.

Ďábel prý také někdy osobně předsedal čarodějným sabatům, kde v podobě velkého černého kozla dováděl s čarodějnicemi a naváděl je k různým nekalým kejklím.

Celou historií se pak táhne, ačkoliv po dlouhou dobu v těžké ilegalitě a undergroundu, pojetí rohatého boha jako jednoho ze dvou božských principů, kdy tma, smrt a zánik nejsou vnímány jako zlo či dokonce trest, nýbrž jako přirozená součást koloběhu života, potřebná k udržení rovnováhy ve světě (něco více si o tom můžete přečíst třeba zde).



Použitá literatura:
STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
LUFFER, Jan Katalog českých démonologickýc pověstí
1. vyd. Praha: Academia, 2014, 238 str. ISBN 978-80-200-2383-4
Bezejmenná stránka - Bestiář

Ilustrace:
SCHONGAUER, Martin, Pokušení sv. Antonína

Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

2 komentáře:

  1. Páni sice jsem tu poprvé, ale jsem ráda, že jsem sem zavítala. Nějaké povědomí o čertech samozřejmě mám, ale je vždy dobré si vědomosti doplnit nebo ucelit. To se vám moc povedlo :-) Fakt za tento článek tleskám!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, to mě moc těší. Doufám, že se bude líbit celá chystaná série. Už v únoru nás čekají šotkové a plivníci.

      Vymazat

Pojďme si povídat...