neděle 26. února 2017

O šotcích a plivnících



Když se řekne šotek nebo plivník, většina z nás si nejspíš představí ošklivé nohaté kuře trůnící na hromadě obilí a panovačně vřeštící na svého majitele. Lidová tradice mu však připisuje pestrou škálu dalších podob a vlastností. Váš osobní šotek tak může být bytostí dobrou a laskavou či pekelným démonem, který roztrhá vaši duši na kusy. Ať tak nebo tak jeho rodokmen je skutečně bohatý a velice spletitý.

Plivník či šotek je bytost z rodiny domácích bůžků či skřítků. Představa domácích bůžků, coby duší zemřelých předků, kteří chrání své živoucí potomstvo a jeho domácnost, je typická pro většinu archaických společností po celém světě. Také díky tomu je tato prastará kategorie nadpřirozených bytostí neuvěřitelně bohatá, komplikovaná a nepřehledná. Přímým předkem plivníků v našich končinách je patrně duch hospodáříček, ať už ve své antropomorfní podobě Dědka Domovníka, nebo v poetické zoomorfní formě, kdy na sebe bere podobu velkého hada.

Hospodáříček žije nejraději pod dveřním prahem nebo pod kamny. Rád jídá mléko a osolený chléb a rodině, která o něj hezky pečuje přináší štěstí a dostatek. Pokud je v rodině něco v nepořádku, zejména panují-li v ní hádky a nedobrá vůle, zlobí se a dělá naschvály. Všeobecně je rozšířena pověst o hospodyni, která našla své dítě pít mléko z misky společně s hadem. Ze strachu hodila po hadovi polenem a zabila ho. Od té doby její domácnost stíhala jedna pohroma za druhou a nakonec onemocnělo a zemřelo i její dítě (podobnou historku slyšela má kamarádka vypravovat i v jedné rodině v Keni, je tedy vidět, že motiv hadů hospodáříčků opravdu není pouze Evropským, natož pak českým specifikem). Vyprávění o laskavých hadech, kteří se za mléko odvděčují bohatstvím známe také z pohádek a mnohdy i z autentických vyprávění. Několik takových případů z doby poměrně nedávné zmiňuje ve svém článku i bloger Miky, který se zabývá pohanskou kulturou.

Zacházet s hospodáříčkem tímto způsobem se nikdy nikomu nevyplatilo

Během staletí procházela postava hada hospodáříčka bouřlivým vývojem. Postupně docházelo k jeho degradaci z dobrotivého ochránce na zlomyslného ďáblíka. Ve středověku už byl utvořen kompletní obraz šotka coby nižší pekelné bytosti, sloužící zejména čarodějnicím k jejich nekalým záměrům. Říká se, že svého šotka měl dokonce slavný alchymista Paracelsus. Nosil ho prý zakletého v krystalu, který zdobil jílec jeho meče. V lidovém vyprávění se toto středověké pojetí spojilo se starými významy a vlivy, bylo rozvíjeno, obohacováno a  upřesňováno, aby nám tak do dnešních časů zanechalo nepřeberné množství typů, krajových variant a názvů těchto mytologických bytostí.  Zmok, zmek, šotek, plivník, rarášek, diblík, pikulík, otčistec to jsou jedny z mnoha názvů domácích duchů typických pro naše končiny.

Zmok či zmek byl původně bytostí ohnivou, nejčastěji černým či rudým hadem. Tyto atributy si nejspíš přinesl ještě od hada hospodáříčka - strážce rodinného krbu. Postupem času získal v lidových bájích podobu plivníka - ošklivého černého kuřete s dlouhýma nohama a silným hlasem. Ačkoliv se to nabízí, jméno plivník nemá vůbec nic společného se slovem plivat. Podle etymologa Michala Novotného, bylo odvozeno ze slova plivný či plenný, což v moravském lidovém nářečí znamená přinášející plen (úrodu, sklizeň, majetek).

Tím se dostáváme k tomu, co vlastně takový plivník dělá. Stejně jako hospodáříček, přináší člověku se kterým žije velký užitek. Plivník dokáže svému majiteli nanosit peníze, zlato, či obilí. Často tyto komodity krade nic netušícím sousedům - ubírá jim ze sýpek obilí a stahuje kravám mléko. Za své služby od člověka vyžaduje příkladnou péči - dobré jídlo, teplé místečko na peci a někdy také mazlení a láskyplné zacházení. Stejně jako hospodáříček je i plivník potravní specialista. Na místo mléka a chleba však dává přednost dobře omaštěné jahelné kaši. Pokud majitel na plivníka zapomene, nebo mu dokonce nadává, plivník se mstí a dělá různé naschvály. Rozbíjí nádobí, zamaže čerstvě vyprané prádlo, rámusí a řve, dokáže však také člověka ofouknout (způsobit vyrážku v obličeji), zadusit nebo mu vletět do obličeje a vyškrábat oči.

Typický plivník má podobu černého kuřete. Takové kuře je velice ošklivé, peří má celé rozčepýřené a z hubeného těla mu trčí dlouhý krk s velkou hlavou a dlouhá křivá nožiska s ostrými drápy. Z pověstí však známe i jiné jeho podoby. Může vypadat jako červený ohnivý kohout, ohnivé koště, ohnivý snop slámy, případně drobný skřítek s dlouhou bradou, čepičkou a drápky na rukách a nohách. Méně často se můžeme setkat také se šotky a plivníky v podobě černého kocoura, ježka, koule, či kamínku. Na jižní Moravě byl prý dokonce spatřen, jak letí v povětří v podobě veliké ryby s ohnivým ocasem, které z huby šlehaly plameny.

Ze své podstaty je plivník částečně zaměnitelný také s domácím skřítkem a diblíkem. Podle některých pramenů (např. Ctibor Tovačovský z Cimburka či později bratři Grimmové) jsou však skřítci a diblíci duše nekřtěňátek a jedná se o duchy dobré a laskavé, kteří neškodí a pouze pomáhají. V oblasti Krušných hor se pak vyskytoval zvláštní domácí skřítek Škrágakerl (Schrackagerl), který míval podobu dítěte oblečeného pouze v košilce, nebo také panáčka v barevném slavnostním úboru německého typu (krátké kalhotky s mostem, punčošky, klobouček). Škrágakerl dbal zejména o domácí zvířata, z nichž měl nejraději holuby. Jako malé mi někdo z Chebského archivu vyprávěl, že jeho postavička často zdobila vrcholky vyřezávaných holubníků chebských hrázděných statků.

Čarodějnice krmí šotka, dobová rytina

Nyní ale zpátky k plivníkovi. Jak k němu přijít? Existují tři různé možnosti. Za prvé ho můžete prostě najít. Nechcete-li přijít po smrti do pekla, mějte se na pozoru a v případě, že na poli, před supermarketem nebo cestou z hospody potkáte zmoklé, žalostně pípající černé kuře, zaneste ho raději do nejbližší záchranné stanice pro zvířata - tam si s ním jistojistě poradí. Slitujete-li se a poskytnete plivníkovi přístřeší, už se ho jen tak nezbavíte.
Až na drobné výjimky plivník nikdy nepracuje zadarmo (však ani kuře zadarmo nehrabe, znáte to). I přes svou drůbeží podobu je to přeci jen ďáblík a člověku tak slouží pouze do času. Po sedmi letech jeho služba končí a pokud se ho člověk do té doby nezbaví, čeká ho smrt a jeho duše propadá peklu.
Pokud vám bohatství výměnou za duši přijde jako férový obchod a nechcete se spoléhat na náhodu, můžete si plivníka opatřit cíleně. Postup je však značně složitý a poměrně nebezpečný. Nejprve si musíte opatřit černou slepici. Až bude měsíc v úplňku, vezměte slepici k sobě do chalupy a čekejte. O půl noci slepice zakokrhá jako kohout a do hnízda snese vejce. Nyní už je řada na vás. Vejce zabalte do dosud nepraného plátna a přivažte si je pod levé podpaží, aby bylo pěkně v teple. Zde je musíte nosit sedm, nebo také devět dní, dokud se šotek nevylíhne. Během této doby se nesmíte mýt, česat ani si nehty stříhat, nesmíte chodit do kostela, modlit se a křižovat. Každý den, před slunka východem je také třeba vejce vybalit a okoupat ve vlažné vodě.
Někdy se ale může stát, že člověk propadne peklu ještě dříve, než se plivník vylíhne. Mnoho pověstí tak vypráví o tom, jak člověka zavalilo kamení, uhodil do něj blesk nebo ho potkalo jiné neštěstí a když se ho ostatní snažili oživovat, našli mu v podpaží vejce a v něm zpola vylíhlého šotka.
Pokud chce člověk využívat plivníkových služeb, ale zároveň nehodlá riskovat svůj život, může vynechat veškeré záležitosti s vejcem a slepicí a plivníka vyvolat pomocí zaříkadel. Dále už je postup stejný jako při jednání s jakýmkoliv jiným ďáblem. Člověk se s plivníkem domluví na podmínkách, plivník vystaví úpis, druhá strana ho podepíše vlastní krví a je hotovo.

Po sedmi letech samozřejmě každému začne vrtat hlavou, jak se šotka zbavit a sebe tím zachránit. Některé prameny radí zaseknout šotka do špalku, zabalit do nové pleny a pohodit u cesty, nebo mu dát nesplnitelný úkol (společný motiv s bájemi o sázkách s ďáblem). V knize A. Daňka Báje českého Pošumaví jsem dokonce objevila podrobný popis velice sofistikované metody:

Kašpar byl tuze chytrý a věděl, jak si pomoci od šotka. Došel na Svatou Horu a koupil dva kovové hady a červenou barvu. Když se vrátil, natřel červenou barvou dveře a přibil na ně hady. Když byl hotov, ušklíbl se chytrácky, protože věděl, že šotek bude u něho dnes naposled. Svěcenou křídou nakreslil na zemi kruh a do něho si stoupl.
O půlnoci přiletěl šotek komínem. Sotva spatřil hady, lekl se náramně a v okamžiku byl ten tam. Zároveň strhla se prudká bouře... Kašpar se nebál, ani nemodlil, jen se uškliboval. Věděl, kdo bouři způsobil a proč. A když ráno vstal, našel pod komínem svůj úpis roztrhaný. Šotek mu jej vrátil. Nechtěl, ale musel.

Možností je tedy celkem dost, podle pověstí se však ani jedna nejeví úplně spolehlivá. Budete-li tedy chtít, aby vaše domácnost vzkvétala, přimlouvám se, abyste raději nalili do misky mléko pro hospodáříčka a s plivníkem si nic nezačínali. Stejně neumí nic víc, než nosit majetek a peníze a ty samy o sobě ještě nikdy nikomu štěstí nepřinesly.




STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
LUFFER, Jan Katalog českých démonologickýc pověstí
1. vyd. Praha: Academia, 2014, 238 str. ISBN 978-80-200-2383-4
MÁCHAL, Jan Nákres slovanského bájesloví 
Praha, 1891
Bezejmenná stránka - Bestiář

Ilustrace:
Zmok v podobě černého kuřete sedícího na pluhu, detail malby na fajánsovém džbánu z 19. století


Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

O šotcích a plivnících

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...