sobota 4. března 2017

1. neděle postní - liščí, černá, pučálná

Liška nese preclíky


První postní neděle po Popeleční středě nese podle křeťanské liturgie název Invokavit me - Povolal mne, což jsou vstupní slova mešní antifony pro tento den. Lidová tradice dala tomuto dnu mnoho dalších názvů, odvozených od zvyků, které se k němu váží. Tuto neděli tak také můžeme nazývat nedělí Černou, Liščí nebo Pučálkou.
Název Černá neděle byl odvozen od černých šatů či šátků, které ženy v tento den oblékaly na znamení smutku z postní újmy. Ačkoliv byl čtyřicetidenní předvelikonoční půst především prostředkem k očistě těla i duše, měl i zcela prozaický důvod. S blížícím se koncem zimy se zásoby povážlivě tenčily. Chudým rodinám v tuto dobu hrozil skutečný hlad, ale i bohaté domácnosti začaly pociťovat určitý nedostatek. Lidem se nedostávalo zejména čerstvé rostlinné stravy a tedy i některých vitamínů a dalších látek potřebných k udržení dobrého zdraví. Tuto situaci pomáhalo řešit různé rychlení a rašení rostlin a semen.

Typickým jídlem postního období tak byla tzv. pučálka, podle které se místy začala nazývat i celá první postní neděle. Jednalo se o pokrm z praženého či pečeného naklíčeného hrachu, připravovaný jak na slano tak i na sladko. Někdy se hrách míchal také s kroupami. Tomuto jídlu, známénu z tradiční židovské kuchyně pod jménem šoulet, se pak lidově říkalo kočičí svatba.

Pučálku často chystala odrostlá děvčata chlapcům, s kterými se sblížila při ostatcích. Podělování pučálkou obvykle probíhalo v hospodě a chlapci za ni své milé odměňovali šťopičkou něčeho ostřejšího. Pečení pučálky bývalo spojeno i s různými žerty. Nedovtipní jedinci bývali posláni, aby šly někam pučálku vypůjčit. Soused, se kterým bylo vše smluveno, jim pak potají navázal do koše kamení a hlínu, až byl pořádně těžký a celá vesnice pak měla legraci z toho, jak se ty prosté duše vláčejí se svým nákladem.

Někde také navečer chodila zvláštní maškara, tzv. pučálník. Měl na sobě kožich obrácený na ruby, na hlavě beranici a kolem pasu uvázanou zástěru plnou sazí. Pučálník obcházel stavení, bušil na dveře a když mu otevřeli, načerňoval lidem tváře sazemi a do světnice házel hrách a smetí.

V některých oblastech naší země, zejména v západní části Středních Čech je první postní neděle označována jako neděle Liščí a patří především dětem. Na Liščí neděli, brzy ráno, ještě když všichni spali, pekly maminky pro své děti speciální postní preclíky. Hotové preclíky navlékaly na vrbové proutky (kolik dětí, tolik proutků) a potají je zavěšovaly na stromy v zahradě. Před svítáním pak děti vzbudily se slovy:
Milé děti, běžela tudy liška a nechala vám zde (ztratila) preclíky na zahradě na stromě. Protož vstaňte, omejte se a jděte do zahrady, nebo je na proutku na stromích zavěšené naleznete. Však ale dříve se každý pod stromkem pomodlete a potom je sobě vezmete a spožívejte.
Soukup, Jan, Liščí neděle, Český lid 1901, X/5
Ačkoliv z pohádky O Budulínkovi máme lišku zažitou jako zvíře lstivé a nedobré, v lidové kultuře je tato její role ojedinělá. Liška byla obvykle vnímána jako bytost hodná a laskavá, přinášející zdraví a štěstí. Místy se věřilo, že liška nosí děti, stejně jako se to traduje o vráně nebo čápovi. I většina dalších zmínek o lišce je úzce spjata s dětským světem. Kmotra liška vystupuje v nespočetných pohádkách, dětských hrách a říkadlech.
Mimo jiné je liška také českou obdobou zoubkové víly, kterou dobře známe z anglosaského prostředí. Říká se, že v noci navštěvuje malé děti a nechává jim drobné dárky výměnou za vypadané mléčné zoubky. Dbá však také o jejich zdraví. Děti, které si v zahradě sní liščí preclíky, nebude po celý rok trápit bolest zubů.

Někde za dětmi přicházela liška osobně. Některé z odrostlých dětí se přistrojilo do obráceného kožichu a obličej si zamaskovalo liščí škraboškou. Takto vyšňořené vylezlo na půdu a odtud házelo preclíky dětem shromážděným dole na zahradě. Jakmile se děti shýbly a začaly preclíky sbírat, liška je z půdy polila vodou.

Většinou však děti na zahradě našly už jen preclíky, jak se houpají zavěšené na stromě. Rodiče jim pak vyprávěli, že liška běžela kolem, maje preclíky navlečeny na ocase a tak vesele skákala, až jich několik ztratila.

V některých vesnicích chodila liška až během třetího postní týdne a někdy se odvážila dokonce i do domu.
Třetí týden postní ve středu přistrojila se žena do mužských šatů a vzala na sebe kožich naruby. Na oděv přišila fábory a pentle a všelijaké ozdoby. Na obličeji měla škrabošku na způsob liščí hlavy a na hlavě beranici nebo klobouk hodně vysoký. Byla opásána povříslem a od toho viselo dolů zase jiné dlouhé povříslo a v něm bylo vpleteno trní. Na ruce měla košík s vypečenými preclíky a sklenici kořalky, plecháč s vodou a kropáč ze slámy. Přišla do domu a všady kropila, aby měla selka hodně housátek a kuřátek a přitom zpívala. Pak lila do malé odlívky kořalku a dávala hospodyni a hopodáři, a za to dostala mouku, krupky nebo chleba. Pak honila malé děti i dospělé a šlehala je tím ocasem, přičemž trní značně píchalo. Ve dveřích obyčejně chtěla jí čeládka dlouhý ocas přivříti, ale hospodyně se durdila, obávajíc se, že by se jí potom drůbež nedařila.
Kašpar, Jan, Na Liščí neděli, Český lid 1896, V/5
Postní dny byly tedy nejen dobou rozjímání ale také radostného očekávání nadcházejícího jara a veselých kratochvílí, kterými se mohli potěšit děti i dospělí.

Chtěly byste také svému milému připravit hrachovou pučálku? Nebo byste rádi překvapili své děti snídaní v zahradě? Recepty najdete v článku Pučálka a liščí preclíky.

A tak jako je postních nedělí šest, i naše povídání má šest dílů:

1. neděle postní - liščí, černá, pučálná
6. neděle postní - květná, palmová

VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého - Masopust držíme





Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...