neděle 19. března 2017

3. neděle postní - kýchavá


3. postní neděle se nazývá Oculi, neboť antifona pro tento den začíná slovy Oculi mei semper at Dominum (Mé oči stále vyhlíží Pána). V lidové tradici získala přídomek kýchavá či kýchavná.
Dnes už víme, jak kýchání vzniká. Podrážděním trojklanného nervu dochází k masivní svalové reakci, při které se na chvíli zastaví většina tělesných funkcí a změní se i srdeční rytmus. Výsledkem je prudké prsknutí, či frknutí, při kterém se naše horní dýchací cesty zbavují nahromaděných nečistot a choroboplodných zárodků. Kýchání je tedy významnou součástí imunity a pokud si při něm zakryjeme ústa, nemá neblahý dopad ani na naše okolí.
V historii však patřilo mezi zvláštní, nevysvětlitelné jevy, které si lidé spojovali s působením nadpřirozených sil. Odraz těchto představ se nám zachoval v mnoha zajímavých pořekadlech a pověrách.
Již ve starověku byla v mnohých kulturách rozšířena víra, že člověku může při kýchnutí vyletět duše z těla. Pokud se tomu včas nezabrání, může se duše nadobro ztratit, nebo se na jejím místo usadí ďábel. Toto nebezpečí se zažehnávalo různými zbožnými průpovídkami, které měly kýchajícího ochránit. 
Starověcí Egypťané dokonce rozeznávali na dvanáct různých druhů kýchnutí, podle kterých dokázali také věštit. Staří Slované zase věřili, že pokud si někdo během řeči kýchne, řečená slova se vyplní. Odtud tedy také pochází dodnes hojně užívané je to pravda.

S nástupem středověku získalo kýchání další, tentokrát opravdu temné konotace. V 6. století totiž celý tehdejší známý svět zasáhla první ze tří obrovských morových vln. Ačkoliv pojmem mor, byly dříve označovány veškeré smrtelné epidemie (velmi často se jednalo o kombinaci pravých neštovic a úplavice), v tomto případě se jednalo skutečně o pravý mor, způsobený bakterií Yersinia pestis. Druhá pandemie Černé smrti zdecimovala středověkou Evropu ve 14. století, kdy jí padlo za oběť na 75 milionů lidí, což byly asi 2/3 tehdejší evropské populace. Poslední ze tří velkých morových ran se odehrála poměrně nedávno, na přelomu 19. a 20. století. Jejím epicentrem byla tentokrát Čína a Indie, odkud se však začala šířit také do Evropy. Ačkoliv tehdy už byly pravé příčiny moru známy, přesto si tato poslední ze tří pandemických vln vyžádala na 12. milionů obětí.  

Pieter Brughel St. ve svém obrazu Triumf smrti dokonale ztvárnil
atmosféru konce středověku, sužovaného válkami, utrpením a morem

Každá z těchto morových ran způsobila takový rozvrat, že se postižené oblasti ocitaly až na samém okraji společenského, hospodářského i morálního kolapsu. Pro ilustraci si dovolím uvést citaci Agnolo di Tury, autora Sienské kroniky:
Téměř každému se zdálo, že musí oněmět při pohledu na tu bolest. A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt, pro všechny ty očekávané mrtvé. A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. A žádný lék či jiná ochrana nebyly k ničemu.
Plicní forma tohoto strašného onemocnění se přenášela kapénkovou infekcí a byla vysoce nakažlivá. Jejím průvodním jevem bylo právě časté kýchání. Z těchto neutěšených dob, kdy kýchání nevěstilo nic dobrého, pochází další rozšířené úsloví Pozdrav Pánbůh. Výklady jeho významu jsou dva. 
Vzhledem k tomu, že úmrtnost nakažených pravým morem byla obrovská (uvádí se okolo 90%), člověk, který začal projevovat jeho příznaky byl tedy považován praktiky za mrtvého. Komentář Pozdrav Pánbůh tedy naznačoval, že se již brzy setká s Bohem. Odpovědí Dejžto Pánbůh pak nemocný vyjadřuje své zbožné přání, aby mu Hospodin ráčil dáti nebe.
Podle jiných pramenů zde slovo pozdrav stojí ve významu uzdrav a jedná se tedy o formuli, kterou pro nemocného u Boha vyprošujeme uzdravení. Toto pojetí má své prameny již v době 1. morové epidemie. Tehdejší papež Řehoř I. Veliký. propagoval kýchání jako věc dobrou a zdraví prospěšnou.

Tyto protichůdné postoje se projevují ve všech Evropských kulturách a v průběhu dějin se navzájem střídají, potkávají a doplňují.

Zatímco v 9. a 14. století kýchání nevěštilo nic dobrého, v jiných historických etapách bylo vnímáno jako žádoucí. Na dvoře Ludvíka XV. se dokonce stalo módou a ze šňupacího tabáku, který kýchání způsoboval, se tak rychle stala velmi žádaná a prestižní novinka. Dvořané šňupali tabák ve velkém a upevňovali tak své zdraví, čistili nos a povzbuzovali svůj organismus.

Šňupání však nezůstalo pouze výsadou šlechticů. Velké oblibě se těšilo i mezi prostými lidmi a na venkově a to až do doby našich prababiček. Než se stal tabák běžně dostupnou komoditou, kterou si koupíte v každé trafice, používaly se ke šňupání různé bylinné směsi. Zní to sice moc hezky, ale mnohé z nich měly na lidský organizmus daleko škodlivější dopad, než samotný tabák. Jejich hlavní součást obvykle tvořila rostlina Helleborus, u nás známá jako čemeřice. 

Kromě toho, že je čemeřice velice krásná, je také značně jedovatá, od kořene až po květ. Díky obsahu pomalu působících toxických látek byla oblíbenou surovinou traviček, které z ní pro své zákazníky vyráběly sofistikované, pomalu se vstřebávající jedy, které působily velice nenápadně a pachatel se tak mohl vyhnout jakémukoliv podezření.

Francois Verheyden - Špetka šňupacího tabáku

Nicméně i laskavé a hodné bylinkářky, které své vědomosti a schopnosti zasvětily pomoci bližním, na čemeřici nedaly dopustit. Vyháněly jí z těla parazity, hubily vši a blechy a dokonce i svrab. Problematičtějším lékem, kterého se člověku od těchto žen mohlo dostat, byla právě šňupací směs, která měla údajně léčit i některé druhy šílenství. Ačkoliv měla tato léčba mnohdy fatální následky, při léčbě hysterie či padoucnice by na ní přísahala i leckterá vědecká autorita ještě v 19. století. 

V souvislosti s 3. postní nedělí, představuje kýchání symbol zdraví, který nám zůstal zachován v našich lidových obyčejích a pověrách. Nejrozšířenější z nich praví, že kolikrát si člověk v tuto neděli kýchne, tolik let ještě bude žít. V okolí Bydžovska se také říká, že kdo si v tento den kýchne třikrát za sebou, bude se po celý rok těšit pevnému zdraví.

Doufám tedy, že si dnes všichni třikrát kýchnete a přeji vám k tomu Pozdrav Pánbůh, Potěš Pánbůh, Pomoz Pánbůh, Zdravíčko a ještě, jen tak z legrace, Chcípni mrcho! - jak říkala moje bodrá jihočeská prababička Andulka.

A tak jako je postních nedělí šest, i naše povídání má šest dílů:

3. neděle postní - kýchavá
6. neděle postní - květná, palmová

VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
BERGDOLT, Klaus, Černá smrt v Evropě
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002, 184str. ISBN 978-80-7021-541-0

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...