čtvrtek 23. března 2017

4. neděle postní - družebná



4. nedělí se postní období dostává za svou polovinu. S jejím příchodem se do vážné a kajícné atmosféry půstu začínají mísit radostné tóny blížících se velikonoc a duchovního jara. Naše nitro je tak dokonalým odrazem přírody, která se již loučí se zimou - ozdobená prvními květy, rozechvělá lehkým vánkem, který na svých křídlech nese vůni probouzející se půdy a útržky ptačího trylkování.

Podle církevní liturgie má tato neděle název Laetare, odvozený od mešní antifony, začínající slovy Laetare Ieruzalem (Raduj se, Jeruzaléme). Liturgické texty určené pro tento den jsou povzbuzením uprostřed dlouhého půstu a otvírají pro nás téma naděje a spásy. Fialovou barvu pokání pro tento den vystřídá barva růžová, posel radosti a síly vytrvat. Oltáře, po několik týdnů prázdné, jsou ozdobeny záplavou růží. V tento den také papež světí růži zlatou, kterou je pak obdarována nějaká významná osoba. Jak už to tak bývá, je i tato růžová symbolika ohlasem zvyků světských či přímo předkřesťanských. Navazuje na lidový svátek růží, známý ještě z 10. století, kterým se v Římě oslavovalo vítězství jara nad zimou. U nás byl od těchto obyčejů odvozen jeden z lidových názvů 4. postní neděle, které se tak místy říká neděle Růžebná.

V tento den se původně konalo vynášení smrti, které se později přesunulo na následující neděli Smrtnou. V některých oblastech také probíhalo chození s liškou, rozdávání liščích preclíků dětem a pečení pučálky - zvyky typické pro 1. z postních nedělí.

Na Chodsku slula 4. postní neděle jako Chudá hůrka a konala se při ní oslava, takzvané spouštědlo, která byla zakončením období přástek. Jedl se při ní pálenec (pučálka s cukrem a pepřem) a pily se rosolky (ovocné kořalky). Pokud ve vás dříme jazykozpytec a připadá vám, že by název spouštědlo mohl souviset se slovy spustit se či spustlý, vězte, že nejste daleko od pravdy. Divokost těchto oslav potvrzuje ve svých Veselých chvílích ze života lidu českého i Čeněk Zíbrt.

Nejčastěji je však 4. postní neděle označována staročeským názvem Družebná, Družbadlná či Družbadlnice. Jedna z verzí, osvětlujících původ tohoto názvu, se opírá o skutečnost, že se v tento den konaly hromadné předběžné námluvy. Družbové s ženichy přiházeli do domů jejich vyvolených a tzv. okopávali koledu. Pokud šlo vše hladce, mohli přijít znovu o Velikonočním pondělí a s dívkou se zasnoubit. Jako pohoštění byla při těchto námluvách na nečisto obvykle nabízena typická postní pučálka. Pokrm z naklíčeného praženého hrachu byl i s vidličkou naservírován před ženicha. Byl-li mládenec světák a věděl jak to chodí, nechal vidličku ležet a počkal si, až mu přinesou lžíci. Pokud se však poslušně chopil vidličky a takto vyzbrojen se pustil do nerovného souboje s hrachem, stal se zdrojem všeobecného veselí a vtípků.

Druhý výklad původu označení Družebná, je dnes považován za nejpřesnější a pochází již od Tomáše ze Štítného. Ten jeho kořeny hledal v přátelských sdruženích omladiny, konaných právě v tento den. Děti se při nich sešly ke společnému posezení a svačině a maminky jim pro tuto příležitost napekly družbance - sladké pečivo v podobě bochánků či mazaných koláčů. Družbance sloužily nejen k mlsání, ale také ke hře. Například na Sedlčansku měli chlapci ve zvyku koulet je z vrchu dolů.

Toto láskyplné a milé setkání však nebylo pouhou zábavou, mělo také svůj hluboký duchovní význam, který by se dal nejspíš přirovnat k srbské slavnosti družičanje, kdy je mládež spojována svazkem pobratimstva a posestrimstva.

Pobratimsví, či posestrimství vychází z patriarchálního zvykového práva. Jeho stopy můžeme nalézt u Slovanských a Germánských národů, nejsilnější jsou však u národů Jihoslovanských, zejména Srbů a Bulharů. Jedná se o svazek založený na vzájemné mravní lásce a bratrství, bez ohledu na pokrevní příbuznost, hmotné zájmy, náboženství, rasu či pohlaví. Hlavními zásadami pobratimství jsou věrnost, oddanost, čistota a nerozlučitelnost. V našich podmínkách si ideál tohoto vztahu můžeme ilustrovat například na pokrevním vztahu Vinnetou a Old Shatterhanda (což bude v kontextu Májovy tvorby právě jednou z ozvěn staré germánské kultury, nežli reálií pocházející z prostředí severoamerických indiánů).

Pobratimství mohlo být církevní či národní, vědomé či nahodilé. Nahodilé mělo místo zejména mezi dětmi. Spojujícím prvkem, který dával základ bratrským svazkům tohoto typu byl například stejný věk nebo společná kojná.

V našich krajích byly pozůstatky těchto zvyků zaznamenány ještě v 19. století v Libochovicích. Na přátelských setkání u něčeho dobrého na zub si tehdy děvčata zvolila svou královnu. V bílých šatech, ozdobena červenými pentličkami a hvězdičkami z pozlátka, pak společně obcházela vesnici, zpívala a do každého domu přinášela jaro.

Dnes už jsou tyto zvyky zapomenuté, ale ideál bratrství a touha po přátelství až za hrob je v dětech stále silná. Vytváří si i nadále vlastní rituály, kterými zpečeťují hloubku a trvalost svých vztahů a je úplně jedno, jsou-li jejich vzorem hoši Rychlých šípů, Tom Sawyer a Huck Finn nebo Harry Potter a jeho stateční a věrní přátelé. Zkuste jim tedy tuto neděli uspořádat setkání, upečte družbanec a nechte je, ať se druží. Třeba z toho bude přátelství na celý život.

A tak jako je postních nedělí šest, i naše povídání má šest dílů:

4. neděle postní - družebná
6. neděle postní - květná, palmová

VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého - Smrt nesem ze vsi
SPOLEK AUTORŮOttův slovník naučný


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...