pátek 31. března 2017

O vílách


Víla, lesní panna, bosorka, nixa, sidhe, nymfa, fae, fairy. Víra v tyto bytosti má velice hluboké kořeny a pravděpodobně se jedná o relikt prvotních náboženských představ, které byly postupně překryty starověkými pohanskými panteony a poté i křesťanstvím. Ať už se tyto představy rozšířily ze Středomoří, nebo k nám byly zavlečeny až z indoevropské oblasti, dnes jsou společné celé Evropě i dalším mimoevropským kulturám.

Ze své podstaty jsou víly zosobněním ženské přirozenosti a přírodních živlů, především pak vody a povětří. Jsou to bytosti jemnohmotné, obývající vlastní světy, které se však mohou s tím naším za určitých okolností prolínat. Rodí se z rosy, deště a slunečního svitu, případně z duhy. Obvykle mají podobu útlých, krásných, věčně mladých žen s bledou tváří a dlouhými vlasy, volně splývajícími až k zemi. Ve vlasech také spočívá veškerá jejich síla. Pokud víla přijde byť jen o jediný ze svých vlasů, zemře. Jejich těla jsou průsvitná, mnohdy obdařená různými zvířecími částmi. V závislosti na živlu tak mohou mít víly motýlí či ptačí křídla, rybí či hadí ocas, labutí nohy, nebo také koňská kopyta. Víly se také dokážou proměňovat a berou na sebe podobu hadů, koní, sokolů či labutí. Ten, kdo jim jejich zvířecí atribut odebere, nabude nad nimi moci.

Vílí čeleď zahrnuje mnoho rozličných druhů a poddruhů s pestrou škálou zájmů a činností.
Víly vodní, v řecké mytologii nazývané najády, u nás často leč nepřesně označované jako rusalky, obývají prameny, řeky a jezera. Patří k nim také mořské panny, obdařené rybím ocasem, které na rozdíl od svých ostatních vodních příbuzných nikdy nevystupují na břeh. Většinu času tráví ve své vodní říši, v zámcích z vodních lilií, korálů a mořské pěny. Někdy také vystupují na hladinu, lákají námořníky svým zpěvem, potápějí koráby a rozpoutávají bouře. Pravděpodobně nejznámější mořskou pannou je francouzská Meluzína naříkající pro své dítě. Její lkaní, přeneseno na kvílení větru v komíně, zdomácnělo i v našich podmínkách, kde jí z okna házíme mouku či krupičku, aby měla pro děti na kaši.

Víly oblačné žijí v mracích, kde si ze zlata, perel a šarlatu budují své zámky (zmíněný stavební materiál by mohl symbolizovat zlaté slunce, bílé obláčky a rudé červánky). V oblacích víly spí, zpívají, tancují a někdy také bojují. V některých oblastech panuje víra, že oblačné víly kupí mraky a blesky a způsobují bouře a krupobití, zároveň však mohou před bouří poskytovat ochranu.

Horské víly žijí v jeskyních a slujích a často na sebe berou podobu hadů. Za jejich příbuznou můžeme považovat českou Runu, vládkyni dolů a podzemí, královnu permoníků. Rády se zdržují také na stromech, se kterými je jejich život pevně svázán. Je-li takový strom poražen, či vyvrácen, umírá i jeho víla. Víly lesní a polní jsou podobné těm horským, žijí však v polích a rovinách.

Víly mají také čarodějné, léčitelské a věštecké schopnosti. Patří mezi ně i české sudičky, které ve třech přichází k postýlkám novorozeňátek. Také ony mají původ v antické mytologii, odkud pochází i jejich atributy. Jejich předobrazem jsou řecké bohyně Moiry předoucí nit osudu a dohlížející na lidské osudy. Dokladem této spojitosti budiž slovní základ francouzkého a přeneseně také anglosaského označení pro vílu, kdy Feés či Fairy pochází z latinského fatum = osud.

Oblíbenou činností vil je tanec a zpěv. Víly tančí v oblacích, na vlnách, na paloucích a ve výjimečných případech zavítají také na tancovačku mezi lidi. K tanci vábí mladé muže, pěvce  a pastýře, které dle svého uvážení odmění nebo zahubí. Místa, kde v noci tančí víly jsou snadno k poznání a možná jste už sami nějaké takové viděli. Mohou se nacházet na polích, lukách i lesních mýtinách, mají zvláštní atmosféru a kouzlo a vyskytují se na nich takzvané vílí kruhy - kruhové či půlkruhové plochy porostlé vysokou zelenou travou, houbami, či jahodami. Víly také rády jezdí na jelenech či kamzících a občas dokonce loví.

K lidem jsou povětšinou laskavé, snaží se jim pomáhat, léčí je a varují v případě nebezpečí. Některé obzvláště dobré, čestné a statečné lidi si oblíbí natolik, že je doprovází po celý jejich život. Protože víly v žádném případě nepěstují speciesismus, může se jejich chráněncem stát nejen člověk, ale i zvíře. Kdo se s vílami pobratří, nebo se k nim zachová laskavě, nebo jim tomu víly pomáhají v boji, bdí nad ním, pomáhají mu překonávat všechny nesnáze a často ho obdaří i různými kouzelnými dary. K vílím darům patří například kůň rychlejší než vítr, meč, který přesekne i nejtvrdší kámen, či klubko nití, kterého neubývá.

Časté jsou také pověsti o sňatcích vil se smrtelnými muži. Někdy mladík prokázal víle laskavost (například jí poskytl stín když spala, nebo ochránil její oblíbené zvíře) a vděčná a potěšená víla se tak ráda stala jeho ženou. Jindy mladík, okouzlen krásou víly, ukradl nějaký z jejích atributů (labutí křídla, uzdu, šaty) a odvedl si ji domů násilím. Ať tak či tak, z víly se stala pilná a pečlivá hospodyně a vzorná manželka a matka. Domácnost spravovaná vílou oplývala štěstí a blahobytem, ovšem jenom do té doby, dokud jí někdo neublížil, nepřipomenul jí její původ, nebo dokud nezískala nazpět to, co jí bylo odebráno. V tom okamžení svého muže nadobro opustila a už nikdy se nevrátila. O své dítě však i nadále potají pečovala až do jeho dospělosti.

Pokud se víla stala matkou za svobodna odnesla dítě na práh svého milence či jiné dobré rodiny. Takové dítě se od lidských lišilo lepší pamětí a moudrostí. Proto se o moudrých a učených lidech říkávalo, že jsou zrozeni z víly. Někdy víly naopak děti unášely, nebo se ujímaly malých sirotků. Ve svých příbytcích je krmily medem a nektarem a vyučovaly je veškerému vědění.

Jakkoliv jsou víly obecně stvoření dobrá a mírumilovná, dokážou se i krut mstítě a trestat, pokud je někdo urazí, nebo jim ublíží. V takovém případě pak na lidi sesílají povodně, bouře, zlé nemoci, nebo je oslepují. Jako ochrana proti jejich běsnění poslouží máta, libeček či pelyněk, lepší však je dobře se chovat a víly si předcházet.

Podle lidové tradice si lze víly naklonit různými dárky a oběťmi. Za tímto účelem kladly mladé dívky na kameny u jeskyní lesní plody, květiny a hedvábné stužky se slovy Vezmi vílo, co je ti milo, jinde se na stromy a keře rozvěšovaly různé hadříky na sukni a na blůzičku, nebo se k pramenům nosily koláčky jako dar neviditelným horským dívkám.

Pro staré Slovany představovaly víly předky, kteří lidem předali své kulturní a technologické znalosti. Odvrat od této moudrosti, bič na místo zeleného proutku, klení na místo písní a vzájemné boje a šarvátky však zapříčinily, že víly opustili naši zem a odešly do jiných krajů. Citlivá a laskavá duše je prý občas ještě může spatřit jako jemný pel na hladině studánek, nebo ševelivý vítr v nedozrálém obilí.




STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
HOUTZAGER, Guus Encyklopedie řecké mytologie
1. vyd. Praha: Rebo, 2003, 269 str. ISBN 978-80-723-4287-8
MÁCHAL, Jan Nákres slovanského bájesloví 
Praha, 1891
KOŠŤÁL, Josef Lesní panny 
Český lid X
Bezejmenná stránka - Bestiář

Ilustrace:
Toman a lesní panna, ilustrace A. Kašpara z knihy Zlatý věnec

Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...