středa 1. března 2017

Popeleční středa a postní období


Ze včerejška na dnešek nám definitivně skončilo masopustní období. Máme tady začátek čtyřicetidenního půstu, známý jako Popeleční středa, nebo též Popelec, Škaredá, Bláznova či Smetná středa. Bujaré oslavy konce masopustu jsou náhle nahrazeny pokorou, vážností a sebeovládáním. Tento rychlý obrat dává vzniknout silnému kontrastu mezi veselím a vážností, nevázaností a sebekontrolou, profánním a posvátným. Upamatovává nás tak na základní poselství tohoto dne: Prach jsi a v prach se obrátíš.


Na rozdíl od masopustu je Popeleční středa součástí katolické liturgie. Při bohoslužbách je věřícím udílen akt popelce, kdy jim kněz posvěceným popelem vyznačuje na čelo křížek. Tento rituál symbolizuje pokání (odtud také pořekadlo sypat si popel na hlavu), pomíjivost světského života, počátek postního období a také Ježíšovo ukřižování, jehož připomínka bude následovat po období půstu. Popel se k tomuto účelu získává pálením ratolestí - v našich krajích obvykle vrbových kočiček - posvěcených na loňskou Květnou neděli.

O svěcených kočičkách a jejich roli v rámci lidové kultury si můžete přečíst v článku Čarovné a ochranné předměty.

V lidovém prostředí se míra zodpovědnosti, s jakou byly náležitosti Popeleční středy zachovávány, lišila kraj od kraje. Někde končily masopustní oslavy přesně s půlnocí pochováním masopusta či basy jinde se tancovalo dále a zakončení masopustního období přišlo na řadu až v průběhu dne. V některých regionech se v masopustních kratochvílích dokonce nepokrytě pokračovalo. Konaly se obchůzky masek, chození s medvědem, zapřahání dívek do pluhu a topení pišťců. Místy se na to šlo šalamounsky. Na Hané, Valašsku nebo třeba na Rokycansku se muži a někdy i ženy scházeli po středeční bohoslužbě v hospodě, aby zde spláchli popelec. Dle pověry mělo toto rituální pití kořalky posilovat zdraví, ale také ochránit pijáka před tím, aby na něj v létě šly mouchy a komáři. Stejné účinky se připisovaly pití svěcené vody, přesto mu však z těchto dvou možností dával přednost málokdo. Podobný ráz míval také následný Pytlový čtvrtek, kdy se dojídaly zbytky masopustní hostiny.

Následující čtyřicetidenní půst je přípravou na nadcházející Velikonoční svátky. V raně křesťanských dobách žádné půsty neexistovaly. Začaly se zavádět až od 13. století, v dobách vrcholného středověku, jako prostředek k upevnění víry. Podle tehdejšího názoru bylo žádoucí, aby postní dny připadaly na co největší část roku. Jako postní den byly postupně stanoveny všechny středy a pátky, vigílie (dny před velkými křesťanskými svátky), období adventu a období předvelikonoční. Postní dny tak nakonec tvořily celou třetinu veškerých dnů v roce.
Náboženský půst si však nemůžeme představovat jako prosté hladovění. Jeho smysl byl především symbolický. Věřící se tedy mohl najíst do sytosti (pokud mu to samozřejmě drsné podmínky středověku vůbec umožnily), ovšem za předpokladu, že se vyhne potravinám živočišného původu - tedy masu, mléku, vejcím a živočišným tukům. Poněkud překvapivě byla během půstu povolena konzumace ryb, které tehdy ještě nebyly považovány za živočichy.
Součástí stanoveného půstu nebyla pouze střídmost v jídle. Měl být též zachováván půst očí, jak v běžném, tak i v církevním životě. Z toho důvodu se během postního období zahalovaly oltáře a kříže v chrámech a kostelech, ženy chodily v černých šatech a v domácnostech se zakrývala zrcadla - nástroje marnivosti.
Projevy askeze se promítaly také do společenského života. Během postního období se bylo třeba vystříhat veřejných a hlučných zábav, tance a zpěvu, pití alkoholu a kouření a také intimního života. Nekonaly se svatby ani žádné jiné kratochvíle a oslavy.

Duchovní částí příprav na Velikonoční období jsou časté modlitby (především růženec) a návštěvy kostela (charakteristické byly páteční pobožnosti křížových cest). Jejich prostřednictvím máme obracet pozornost od vnějšího světa ke svému nitru, od světských záležitostí k věcem duchovním. Tady si myslím, že je dobrá příležitost pro všechny z nás, bez ohledu na vyznání. Stejně jako během adventu bychom se i během tohoto postního období mohli, nebo spíš měli, na několik dní oprostit od mravenčího pinožení všedního dne, nahlédnout svět i sebe s odstupem, a pokusit se naplnit své poslání, abychom si i my mohli o Velikonocích říct společně se svatým Janem Ecce Homo. Abychom se, slovy Friedricha Nietzscheho, stali tím, čím jsme.

Dle mého názoru patří mezi nejlepší lidské vlastnosti laskavost, soucit a velkorysost. Duchovní i hmotné bohatství nastřádané v průběhu půstu bychom si proto neměli cpát do štrozoku, ale vložit je tam, kde budou mít největší užitek. Ať už se rozhodneme pomoci přírodě, zvířatům či lidem, z dobrých skutků stejně vždy nejvíc získáme my sami. Vřelé slovo, obětavý čin, nebo finanční pomoc zušlechtí naši duši a zahřejí naše srdce.

Pokud je vám sympatická Tříkrálová sbírka české katolické Charity, můžete se zúčastnit i jejich Postní almužny (dostanete od nich i papírovou kasičku, do které můžete korunu ke korunce střádat peníze za každé cigáro, dortík, pivo atd., které si dokážete odepřít). Možností je samozřejmě víc, takže si každý může najít tu svou.

Život na vesnici nikdy neoplýval tak dramatickými rozdíly jako život měšťanstva, kleriků a honorace. Jednotlivé části lidového roku se spíše plynule přelévaly jedna v druhou. Svátkům chyběla opulence a pompa, postům zase nesmlouvavost a tvrdost. Proto se nám i k této části roku dochovalo mnoho lidových tradic a obyčejů, které jsou velmi zajímavé a někdy i dokonce velmi milé a veselé. Tyto zvyky se soustředily zejména k šesti postním nedělím a my si je tedy během následujících šesti nedělí představíme.

5. neděle postní - smrtná
6. neděle postní - květná, palmová


VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého - Masopust držíme


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...