sobota 15. dubna 2017

Bílá sobota a Velká noc

bílá sobota


Bílá sobota, druhý den velikonočního tridua, nám připomíná den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Kromě liturgie hodin, svátosti smíření a posledního pomazání se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Svět mlčí, vše je prázdné, čas jako by se zastavil. Křesťané po celý den dlí u hrobu Páně, rozjímají o jeho utrpení a smrti. Se západem slunce Bílá sobota liturgicky končí, nastupující noc již patří obřadům Velikonočního bdění - vigilie.
Český název Bílá sobota je v celé Evropě ojedinělý a jeho původ značně nejasný. Latinsky se tento den nazývá Sabatum sanctum či magnum - Svatá či Velká sobota - označení v ostatních západoevropských jazycích jsou ekvivalentem těchto latinských termínů. Východní Evropa zase používá spojení Bolestná sobota. Kde se tedy ta Bílá sobota vzala?

Ve většině pramenů se dočteme, že byla odvozena od bílé barvy rouch katechumenů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest, kterého se jim dostalo o velikonoční vigilii. Jiné prameny však celkem logicky namítají, proč se tedy tento motiv neodrazil i v ostatních zemích katolické Evropy a zároveň poukazují na skutečnost, díky které získává první z verzí povážlivé trhliny. Totiž, jak může být označení Bílá sobota odvozeno od barvy roucha katechumenů, když se poprvé objevuje v době, kdy již byla drtivá většina lidí křtěna záhy po narození - a tedy v průběhu celého roku - a dospělí katechumeni tak byli v našich končinách spíše vzácností než signifikantní součástí křesťanského života?
Podle jiné teorie vděčí tento den za své pojmenování bílé liturgické barvě, která na něj připadá. Další prameny uchopily bílou barvu jako synonymum světla. Ačkoliv posvátný oheň se zapaluje až po setmění a liturgicky je tak již součástí vigilie a tedy i následujícího dne - Božího hodu velikonočního - v dřívějších dobách bývala vigilie držena již dopoledne a je tedy dosud často vnímána ještě jako součást soboty. Možné je také, že byla barevná motivace ovlivněna Zeleným čtvrtkem.
Osobně ve mně jméno Bílá sobota vyvolává různé, v zásadě protichůdné, asociace. Na jedné straně je symbolem prázdnoty, ticha a bezčasí, na straně druhé pak zosobňuje světlo, čistotu a nový začátek. Myslím si, že obě tyto polohy hezky korespondují s duchovním obsahem tohoto dne.

Na Bílou sobotu doznívá řád a tradice Svatého týdne. Je posledním postním dnem, přetrvávají zákazy prací a také lidové tradice očistného a ochranného charakteru, prováděné pomocí vody, ohně a hluku. Stejně jako na Zelený čtvrtek a Velký pátek se praktikuje obřadní omývání pramenitou vodou, vymetání a spalování smetí (ideálně novým koštětem), hlučení pro vypuzení nežádoucí havěti ze domu, plácání na kapsu a cinkání klíči (pro dostatek peněz) a třesení ovocnými stromy pro jejich probuzení a bohatou úrodu. Bílá sobota je posledním dnem obchůzek s hrkačkami a ojediněle také posledním dnem vynášení Smrtky (Valašsko).

Paškál
Obrázek je poněkud kýčovitý, ale jiný jsem k volnému užití nenašla

Po setmění pak přichází vrchol Svatého týdne i celého liturgického roku - slavnost Vzkříšení, Velká noc. Při slavnostním Gloria se opět rozezní zvony, navrátivše se z Říma. Zásadní význam zde má symbolika světla, pojící se s velikonoční myšlenkou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ve které však můžeme najít i ohlasy předkřesťanských náboženských představ zhmotněných v lidové tradici jarních ohňů. Katolická liturgie začíná na Bílou sobotu zapalováním a svěcením nového ohně. V něm se spalují zbytky svěcených předmětů (kočičky, tříkrálové dary, oleje) a jeho popel se uchovává pro následující Popeleční středu. Od nového ohně se zapaluje a světí paškál - velikonoční svíce, symbolizující vzkříšeného Krista, jehož světlo rozráží nejhlubší temnoty smrti. Bohoslužba vrcholí četbou evangelia o Ježíšově zmrtvýchvstání, k pobožnostem přísluší také svěcení vody, křty dospělých katechumenů a obnova křestního slibu. V minulosti byla součástí oslav také procesí, a to zvláště ve městech.

Zvláštním projevem zbožnosti byla vizualizace zmrtvýchvstání, kdy se kříž či figura ukřižovaného Krista přenášel od Božího hrobu k oltáři, kde byl nahrazen Kristem vzkříšeným s vítěznou korouhví v ruce. Stejné podstaty jsou lidové projevy zbožnosti, průvody se sochami Krista nazývané MatičkyJežíškovy Matičkynošení Pámbučka apod.

K církevnímu svěcení ohně se postupem času připojil i lidový obyčej svěcení polínek, která si lidé připalovali od nového ohně, odnášeli domů a zažehovali jimi nový čistý oheň ve svém vlastním domácím krbu. Celý obřad dostal lidový název pálení jidáše, jinak též jidášova brada, podle koudele namotané na tyčí čnící z kazatelny, která měla představovat pomíjivost světa. Podle pramenů z 19. a 20. století hospodáři vyráběli ze svěcených větviček tzv. jidášovy křížky, které spolu se svěcenými kočičkami zapichovali do polí či za krov, aby tak ochránili úrodu i stavení od veškeré škody. Podobným způsobem se nakládalo i s popelem a uhlíky ze svěceného ohně.

K domácím rituálům Bílé soboty dodnes patří pečení obřadního pečiva, mazanců a beránků. Mazance dnes známe jako sladké bochníčky z kynutého těsta, jejich původní receptura by nás ale nejspíš překvapila - pekly se totiž neslazené, z menšího množství mouky, zato však z velké dávky vajec a čerstvého sýra či tvarohu. Také beránek byl v původní židovsko-křesťanské tradici pečení ze skutečného mladého jehňátka. V našich zeměpisných šířkách však převládal zemědělský způsob života nad pastevectvím a lidé zde neměli jehněčí maso dvakrát v oblibě. Z toho důvodu je náš beránek upečen z piškotového těsta a na původního beránka tak upomíná pouze svým tvarem.
Dalším dodnes živým rituálem je oblékání nového oděvu, aby nás beránek nepokakal.



Kromě náboženských oslav byla Velká noc mezi Bílou sobotou a Božím hodem velikonočním časem vhodným k veřejnému projevení často skrývaných milostných citů a vztahů. Chodníčky lásky - cestičky vysypané řezankou, popelem, pískem, apod. mezi domy zamilovaných - tak byly výmluvným projevem, který dával tušit, kdo ke komu přijde o pomlázce na námluvy.

Obraz: Rembrandt Harmensz van Rijn, Vzkříšení Krista


SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 1586 str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-204-1712-1
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina, Čtvero ročních dob v lidové tradici
1. vyd. Praha: Petrklíč, 2008, 163 str. ISBN 978-80-7229-171-7

Články z cyklu Svatý týden

Bílá sobota



Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...