neděle 16. dubna 2017

Boží hod velikonoční



Po mysteriu Velké noci nadchází nový den a s ním z hájemství smrti povstává i nový život, očištěný utrpením a naplněný nadějí. Smutek střídá radost, opět naplno zazní zvony, nastává neděle Zmrtvýchvstání.
Boží hod velikonoční, jinak též neděle Zmrtvýchvstání Páně či Velikonoční neděle, otvírá osm týdnů trvající sváteční období, které vrcholí svátkem Seslání ducha svatého.

Zvláštní význam má v tento den již samotné svítání. Za slunce východu došlo k Ježíšově zmrtvýchvstání a svítání se tak navždy stalo jeho podobenstvím. Některé zdroje také líčí Slunce coby posla velikonočního Aleluja. V lidové prostředí proto bývalo zvykem chodit ještě za tmy do přírody, modlit se a očekávat úsvit. Lidé se těšili, až uvidí, jak si Slunce třikrát radostně poskočí, a věřili, že bude takto tančit o každé Velikonoční neděli až do skonání věků.

Mše svatá je v tento den již od středověku spojena s žehnáním svátečních pokrmů - mazanců, beránků, vajec a masa. S posvěcenými pokrmy bývalo spojeno mnoho rituálních úkonů a magických praktik. Na Chodsku se část svěcených jídel konzumovala ve stoje přímo v kostele, jinde se nosily na pole, nebo se pojídaly až doma. Ve všech případech se však pokrmy rovnocenně dělily a jedly společně, což mělo posílit svornost rodiny a uchránit člověka před zblouděním. Se svěceninami se cestou z kostela muselo pospíchat. Projevovala se tak lidová víra v magii prvního (se kterou se můžeme setkat například i při vynášení Smrti), podle které je včasný návrat domů předzvěstí včasné sklizně, zatímco přijít poslední znamená nezdar v hospodářství, v horším případě i smrt.

Sváteční hodování probíhalo v rodinném kruhu a bylo plné veselí, radosti a uvolnění po předcházejícím náročném půstu. Na bohatě prostřeném stole nesměl chybět mazanec, který byl hodovým pokrmem, darem i rituálním prostředkem zároveň.

Zbytky svěcených jídel sloužily jako prostředek ochranné a blahonosné magie, která se v tento den promítala do pestré škály rituálů a obyčejů. Kousky mazance se drobily na pole i do studní a dávaly se sníst domácím zvířatům, červená svěcená vejce se koulela ve vyoraných brázdách a zakopávala do země. V katolických krajích s velkým podílem německého obyvatelstva se pěší prosebné průvody do polí pojily s obřadními jízdami na koních. Jízdy tvořila směs předkřesťanských lidových obřadů vegatačního významu a křesťanské symboliky. Starší vrstvou této tradice bylo noční objíždění hranic polí s křížem (ochrana uzavřením prostoru kruhem) a lidové svěcení (zastrkáváním svěcených větviček do pole) za zpěvu duchovních písní a odříkávání modliteb. V novější podobě se konaly slavnostní jízdy za bílého dne za účasti duchovních a celé obce. Dodnes neporušenou kontinuitu má prý obřad objíždění osení, zvěst o Zmrtvýchvstání, v obci Lukavec u Fulneku. Proslulé jsou pak jízdy Lužických Srbů, tzv. križerjo, které můžeme dodnes spatřit např. v obci Ralbice. Také rituální objížďky jsou spojeny s již zmíněným motivem chvatu a soutěžením o prvenství.

Housenky nosí skřivánek jenom svým dětem.
Pro ty lidské má připravené sladkosti a jiné drobné dárky.

S obcházením polí se ojediněle pojila i tradice obdarovávání dětí, která se však na většině našeho území odehrávala již na Zelený čtvrtek (vajíčka od boží slepičky, červená vejce od kohouta, dárečky od lišky). Ve Slezku chodili rodiče s dětmi o Velikonoční neděli na pole a při zapichování svěcených křížků do brázd nenápadně ukrývali drobné dárky. Děti je hledaly a věřily, že jim je tam shodil škrobanek (škovranek, skřivánek). V oblastech osídlených převážně německým etnikem pak naděloval velikonoční zajíček, který se nakonec úspěšně uchytil na celém našem území, ačkoliv do českého prostředí začal pronikat teprve na přelomu 19. a 20. století.

Na Boží hod také pokračují přípravy na velikonoční pomlázku. Muži a chlapci pletou pomlázky, ženy a dívky zdobí vajíčka. Pomlázka by měla být vlastnoručně pletená a pokud možno co nejčerstvější. Jejím smyslem je předat ženám a dívkám (dříve i mužům a dokonce i hospodářským zvířatům) něco z jarní svěžesti, síly a čistoty mladých vrbových proutků. Uschlá žíla z loňského roku by tak mohla nadělat víc škody, než užitku. Vajíčka můžeme zdobit dutá i plná - uvařená na tvrdo. Vejdumky mohou být zdobeny náročnými ornamenty a je tedy dobré si je připravit s náležitým předstihem. Na Velikonoční pondělí nám hezky ozdobí sváteční stůl a můžeme si je také zavěsit na strom v zahradě - což je sice tradice původem německá, ale také velice hezká. Koledníky podělujeme výhradně vajíčky plnými a čerstvě uvařenými, vejdumky totiž, jakkoliv krásně nazdobené, symbolizují smrt a nemusely by obdarovaným přinést nic moc dobrého.

Součástí oslav Zmrtvýchvstání Páně bývala nejenom nejvýznamnější bohoslužba celého roku, ale také ty nejslavnější a nejveselejší tancovačky - první po dlouhém půstu. Pro tyto příležitost se mladí i staří, dospělí i děti řádně zvelebili a co nejlépe nastrojili. Proto se dodnes říká slavnostnímu oblečení hodobožové či božíhodové šaty. V některých oblastech Moravy se také odpoledne či v noci po tancovačce konaly velikonoční prúby, závdanky, zapalovačky či příučky - šlehání děvčat na nečisto, coby trénink na nadcházející Červené pondělí.

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 1586 str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-204-1712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7

Články z cyklu Svatý týden

Boží hod Velikonoční

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...