úterý 4. dubna 2017

Devatero tradičních her a zábav pro velikonoční období



Rytmus velikonočního období je u praktikujících křesťanů určován liturgií pro tyto slavné dny. V ostatních rodinách se pozornost obvykle soustředí pouze na velikonoční pondělí a pomlázku. Důsledkem toho může být určité rozčarování a melancholie, podobná té, která mnohé z nás přepadá o Vánocích. Není se čemu divit. Pokud nám ze svátků zůstanou pouhá torza, vytratí se jejich přirozená gradace. Celé dlouhé těšení si pak musíme naplnit během několika málo hodin, což s sebou přináší shon a stres. Dříve než se nadějeme, jsou Velikonoce pryč a my se cítíme zklamaní a tak nějak prázdní.
Pokud vám tyto řádky znějí povědomě, jste na tom nejspíš tak, jako my před několika lety. Proto se chci s vámi podělit o několik tradičních kratochvílí, díky kterým začnete Velikonoce prožívat tak, jako nikdy předtím. Nebojte se, určitě to zvládnete také. Nejsou totiž náročné na čas (naši předkové ho v tuto dobu také neměli právě na rozdávání) ani finančně. Většinu rekvizit, které při nich budete potřebovat, najdete ve své domácnosti a ty, které si budete muset vyrobit, se dají bez problémů uschovat na příští rok. Takže konec povídání a dejme se do toho.

´

Zdobení májíčku


V průběhu několika týdnů před velikonocemi bývalo zvykem také vynášení Smrti a s ním spojené přinášení líta či májíčku - mladého stromečku, symbolizujícího vše zdravé, čerstvé a mladé, plné síly a života. Jeho zmenšenou verzí může být svazek březových větviček ve váze, nebo také stromeček ve vaší zahrádce či v parku přes ulici. Líto bývalo vždycky krásně zdobené a všechny ty barvy a pozlátka ještě zvýrazňovaly jeho první nesmělé snítky. Mezi tradiční ozdoby patřily různé pentličky, střapečky, papírové ozdobičky, svaté obrázky a barevná vajíčka.
Posaďte děti ke stolu, nechte je vytvářet, obarvěte několik pouků (vyfouknutých vajíček), dejte všechno do krabice, přidejte několik mašliček a vydejte se ven, hledat svůj májíček. Až najdete stromeček blízký svému srdci, hezky ho oblečte a nazdobte. Můžete si kolem něj i zazpívat a zatancovat, nebo si pod ním uspořádat svačinu (ale pozor, ať se nenastydnete). Uděláte tak radost sobě i druhým. Zejména ve městech budou asi lidé hodně překvapeni, až jim uprostřed nudného parku vykvete taková nádhera. Kdo ví, třeba tak dáte základy nové tradici, ke které se časem připojí celé vaše okolí.



Hledání velikonočních vajíček


Pověru o zajíčkovi, který nosí dětem velikonoční vajíčka zná asi každý. Dnes již u nás zdomácněla natolik, že o ní ani nepřemýšlíme. Nicméně ještě Čeněk Zíbrt se na přelomu 19. a 20. století rozhořčoval nad tím, jak tato západoevropská tradice, díky působení německého hegemonu (a komerčních tlaků - již tehdy!) vytlačuje její slovanské obdoby, typické pro náš kraj.
Ačkoliv je pověra o velikonočním zajíčku něžná a roztomilá, staročeské tradice byly možná ještě hezčí. Na Olomoucku hledali děti již na zelený čtvrtek vajíčka od Pánbíčkovy slepičky. V západních Čechách probíhalo horečnaté hledání v ten samý den, zde se však děti pídili po zvláštních červených vejcích, která snášel jedinkrát do roka sám kohout. Ve Slezsku shazoval skřivánek drobné dárky na pole s mladým obilím. V Jizerských horách se zase schovávali do trávy ptáčky - uzlíky z kynutého těsta, které měly pod křídlem vmáčknuté červené vajíčko se jménem dítěte, kterému bylo určené. Ve Středních Čechách zase vajíčka schovávala liška, která zde již o 1. postní neděli nosí preclíky.
Tolik tedy národopisný exkurz. Ať už se rozhodnete pro jakoukoliv z variant, hledání dárků od zvířátek do svého velikonočního programu rozhodně zařaďte. Je to moc milá a napínavá zábava, kterou také můžete spojit s povídáním o jarních mláďátkách, domácích zvířátkách a ptáčcích, kteří se k nám vrací z jižních krajů.
;

Máte-li v domácnosti kutila, může vám na honění Jidáše vyrobit i takovou krásnou hrkačku.
Návod najdete na Truhlářském portálu. A pokud si na to netroufnete,
autor návodu, pan Hrozek, vám ji určitě rád vyrobí.

Honění Jidáše


Zvyk honění Jidáše je jednou z nejstarších velikonočních her na našem území. Praktikoval se v průběhu celého pašijového týdne, zejména však na škaredou středu. V 15. století byl již natolik rozšířený, že se jeho pravidla začala objevovat i v některých kancionálech. Lidové tradice nám mimo jiné umožňují poznávat bez příkras to, jací naši předkové skutečně byli. Kromě odkazu, svědčícího o velké moudrosti a pokoře, v nich tedy můžeme vyčíst i zprávy o obhroublosti a předsudcích typických pro tu kterou dobu. Honění Jidáše je toho dokladem. Ve své raně novověké podobě, spočívala tato dětská zábava ve zpěvu písní namířených proti Jidáši a židům, kteří vydali Ježíše k ukřižování, což často dávalo podnět k obecně antisemitským projevům a náladám, které nebyly v dané době (a v mnohých dobách následujících) nic neobvyklého. Ze skupiny pak vyběhl jeden z hochů, představující Jidáše (ideálně nějaký zrzavý, kdy ryšaví lidé, řekněme si to na rovinu, v průběhu časů také nemívali na růžích ustláno), ostatní chlapci ho honili a pomocí řehtaček a klapaček při tom dělali notný kravál. S tímto divadlem obcházeli stavení a dostávali za něj drobné dárky a pamlsky.
Dnes, kdy antisemitismus právem skončil na smetišti dějin a rusovlasé lidi vnímáme předně jako lidi a ne ty zrzouny, můžeme si tuto kratochvíli směle oprášit, oproštěnou od veškerých neblahých aspektů. V roli Jidáše se můžou vystřídat děti i dospělí, společně si zazpíváme a zahrkáme a až budou všichni dostatečně vyběhaní a unavení, můžeme se sesednout u malého občerstvení a povyprávět si, jak to s tím Jidášem vlastně bylo.



Výprava za pokladem


Na Velký pátek, když se v kostele zpívají pašije, otevírá se zem a vydává své poklady. S poklady to ovšem nikdy nebývá jen tak. Pokud nestihnete opustit podzemí včas, můžete zůstat uzavřeni uvnitř hory a nezbude vám než počkat do dalšího Velkého pátku. Některé poklady zase hlídají různé nadpřirozené bytosti či zvířata, ke kterým je potřeba přistupovat velmi obezřetně, nechce-li se smělý hledač se zlou potázat. Každý poklad je také potřeba zažehnat, aby nám nepřinesl více neštěstí než užitku. Úspěšnému hledání tedy musí předcházet důkladná teoretická příprava.
Přečtěte si tedy několik pověstí o pokladech, připravte si nezbytné propriety a vyražte na lov.
Pokud žijete v mírumilovném kraji, kde nikdy neřádili loupežníci a skal, které by se mohly podělit o své tajemství, také nemáte zrovna nazbyt, bude rozumné si úspěch pojistit. Pokud s vámi tento článek čtou i vaše děti, následující řádky by mohly vše pokazit. Vkládám je sem tudíž jenom odkazem, jsou totiž natolik tajné a strašné, že je mohou bez toho, aby jim hned vyskákaly puchýře po celém jazyku a postihla je doživotní alergie na bonbóny, číst POUZE DOSPĚLÍ.


Velikonoční vaření a pečení


Práce v kuchyni je zábava. Velikonoční jídla v sobě navíc skrývají zajímavou symboliku a významy. Zapojte do pečení celou rodinu, receptů je všude moře. Pokud si ovšem počkáte na ty, které pro vás chystám na příští týden, budete je mít i s povídáním.



Zdobení kraslic


Tohle snad ani nepotřebuje komentář. Vajíčka se každoročně barví ve většině našich domácností, každý má své osvědčené techniky a postupy. Jakkoliv je to činnost milá a zábavná, zdobit o samotě přeci jen není tak nějak to pravé. Věděly to už naše prababičky a proto se při zdobení vajec často scházely, stejně jako na přástkách či při draní peří.
Zkuste tedy zapátrat, jestli se ve vašem okolí nekoná nějaká ta výtvarná dílna. Naučíte se zde novým postupům, poznáte zajímavé lidi a užijete si mnohem víc legrace. Hledat můžete na Facebooku, nebo se koukněte do kalendáře Živých tradic a vyrazte na některý z jarních festivalů či jarmarků - výtvarné dílny a zdobení vajíček bývají jejich nedílnou součástí.



Koupání v potoce a velikonoční smích


Na Zelený čtvrtek bývalo zvykem vstát časně ráno a omýt se rosou, kterážto procedura měla člověka ochránit před onemocněním šíje a jinými neduhy. Na Velký pátek se opět vstávalo před slunka východem, ale tentokrát se lidé chodili mýt pro změnu do potoka. Děti při tom výskaly a dováděly - inu, jako děti. Někde se také potápěly a ústy se snažily vylovit ze dna potoka kamínek. Ten potom hodily levačkou za hlavu a byly tak po celý rok chráněny před bolestí zubů. Jakkoliv je zvyk s kamínkem roztomilý, je to stále jenom pověra. O blahodárných účincích otužování ve studené čerstvé vodě však nemůže být pochyb.
A co je ještě zdravé, kromě koupelí ve studené vodě? Ano, smích. Už Karel Čapek říkal, že humor je solí země a kdo je dobře prosolen, zůstává dlouho čerstvý. Podle jiného citátu, tentokrát Miloše Kopeckého, je právě humor nejdůstojnějším projevem smutku. To samé cítili již staří pohané, u kterých byl smích a chechot součástí veškeré obřadnosti a to včetně té pohřební. Církev takové projevy považovala za neuctivé a v chrámu Páně tak byl smích zapovězen. Ovšem až na jednu výjimku, kterou byl smích velikonoční (risus pachalis). Vznik této tradice měli na svědomí sami kazatelé, kteří se po vážném postním období a smutném, zamlklém týdnu velikonočním snažili své ovce trochu osvěžit, povzbudit a rozveselit. Za tímto účelem svůj nedělní výklad prokládali různými vtípky. Tyto nevinné legrácky však neměly na nevzdělaný lid příliš kladný vliv, podněcovaly k hrubostem a různým nepěkným výstřelkům, až byly v 16. století s konečnou platností zakázány.
V našem kraji se však drží ještě jeden, velice poetický výklad o smyslu velikonočního smíchu. Podle něj Slunce na velikonoční neděli tancuje radostí nad vzkříšením Páně. Lidé se tedy chodili dívat, jak si Sluníčko při raním rozbřesku třikrát poskočí, zpívali nábožné písně, zapalovali očistné ohně, jedli, pili a smáli se.
Zkuste si letos i vy jeden den přivstat, vyrazit ven, omýt se v potoce, zapálit oheň a spolu se Sluncem se radovat, smát a jásat nad novým zrozením Krista i celé přírody.


Pletení pomlázky


Ačkoliv dnes v době předvelikonoční koupíte pomlázku na každém rohu, není nad to, uplést si ji vlastnoručně. Chlapci by si tuto dovednost měli osvojit určitě, lidová moudrost totiž praví, že kluk, který neumí uplést pomlázku, snad ani není opravdový kluk. Stranou však nemusí zůstávat ani děvčata. Ačkoliv je dnes velmi rozšířené přesvědčení, že dívky pomlázkou chodit nemají, nebo snad jen na přestupný rok, ještě před několika generacemi byly v toto směru zcela rovnoprávné. Tehdy totiž obchůzky trvaly dva dny (někdy i více). V pondělí šlehali chlapci a v úterý chodily s pomlázkou děvčata.
Vypravte se tedy se svými ratolestmi na vrbové proutky a naučte je plést pomlázku. Pokud to nedáte jen tak z hlavy, vezměte si na pomoc návod. Já mám ráda ten, který najdete na stránkách Pavla Janíka, podle kterého se můžete naučit nejen pomlázku z šesti a z osmi, ale i jejich oplétání a jiná zdobení.


Hry s vajíčky


Znáte to určitě taky. Děti se vrátí z pomlázky, bujaré a rozjařené, přecpané sladkostmi a čokoládou a s plnými košíky vajec. Takovou rozjívenou sebranku si žádný příčetný rodič nepustí do baráku. Ale proč být vůbec doma, když venku už je jaro. Vydejte se s nimi ven, nechte je, ať se pochlubí svou výslužkou a potom si společně zahrajte několik velikonočních her odzkoušených již našimi dědečky.

Sekání

Jedno dítě drží vejce v pěsti tak, aby mu mezi palcem a ukazováčkem koukala jeho špička. Druhé dítě drží mezi prsty pětikorunu a seká. Netrefí-li se, náleží pětikoruna tomu, kdo drží vejce. Zůstane-li ale mince při sekání ve vejci, připadne vejce i mince sekajícímu.
Pokud jsou děti již odrostlé, můžete jim pravidla ztížit. Mince se pak nebude držet mezi prsty, ale házet.

Ťukání


Dvě děti stojí proti sobě a každé z nich má v ruce vejce. Vejci se ťuká o sebe, nejprve špičkami a potom i druhou stranou. Čí vejce zůstane alespoň na jednom konci neporušené, zatím co druhému na obou koncích prasklo, ten vyhrává a obě vajíčka jsou jeho. Pokud je výsledek vyrovnaný, každý si ponechá to své.

Čůkání


Na trávníku se do jedné řady vyskládají vajíčka - od každého hráče jedno. Poté se určí pořadí a podle něj pak děti jedno podruhém házejí míčkem tak, aby vajíčka zasáhli. Které vejce hráč trefí, je jeho. Vždy si však smí vzít pouze jedno, i kdyby jich zasáhl víc. Kdo mine, musí vejce nechat ležet. Když se všichni vystřídají, začíná se házet znova od prvního. Hra končí, když jsou všechna vajíčka rozebrána. Vyhrává samozřejmě ten, kdo jich získal nejvíc.
Nejvhodnějším míčkem pro tuto hru je takový ten měkký, pěnový, na líný tenis. Naši předkové takové míčky samozřejmě neměli, ti tuto hru hráli s takzvanou kudrnou - míčem uhněteným z volských chlupů, které kluci za tímto účelem střádali po celou zimu.

Válení


K této hře jsou třeba dvě věci - vejce a žlab. Na místo žlabu vám poslouží kus okapové roury, dvě latě stlučené po délce kolmo k sobě, nebo i dvoje hrábě, zaklesnuté zuby do sebe.
Každý hráč pustí do žlábku vejce, které se z něj vykutálí na zem a do trávy. Čí vejce se dokutálí nejdál, ten začíná. Pustí vejce do žlábku tak, aby zasáhl nějaké z vajec, která již leží na zemi. Pokud se trefí, je vejce, které pustil i vejce, které zasáhl, jeho. Netrefí-li se, nechá vše ležet tak, jak je a nastupuje další hráč. Všichni se střídají do té doby, dokud nejsou všechna vajíčka rozebrána.

Rodičování


Tuto kratochvíli původně provozovala odrostlejší chasa. V přítomnosti děvčat se obdržená vejce házela přes střechu nebo přímo do výše tak, aby dopadla do trávy nebo na jiný měkčí povrch. Přitom se provolávalo Rodiče, rodiče - červený vejce! Pokud se nějaké vejce rozbilo, děvče, které ho darovalo, sklidilo posměch, neboť se tím také zkoušela jeho stálost.
My se dnes děvčatům posmívat nebudeme, naopak je pozveme, aby hrála s námi. Ten, kdo vydrží rodičovat nejdéle, aniž by se mu vejce rozbilo, vyhrává a všechna vejce jsou jeho.

Vaječný slalom


Patou si v zemi uděláme startovní čáru. Od startovní čáry ve zhruba třímetrových rozestupech zapícháme do země několik klacíků - slalomových tyček. Každý hráč si pak opatří ještě jeden klacík, dostatečně dlouhý a široký, aby mohl sloužit jako hrací hůl. Jakmile je rozlosováno pořadí, nastoupí první hráč na odpal. Položí si své vajíčko na startovní čáru a holí do něj uhodí tak, aby se co nejvíce přiblížilo k první tyčce. Hráči se střídají po jednom úderu a snaží se se svým vajíčkem obkroužit všechny tyčky. Ten, kdo to dokáže jako první - vyhrává. S holí však zacházejte velice opatrně. Vajíčko, ač na tvrdo, není golfový míček a ten kdo ho rozbije - vypadává ze hry.

A jak s tím vším souvisí velikonoční zajíček na úvodní fotce? Prostě tak :D.

6 komentářů:

  1. To jsou hezké zvyky. :) Hlavně to hledání vajíček se mi vždy líbilo, bohužel u nás to nikdo moc nezná. :( Jen se tu mlátí pomlázkama a to je vše a kvůli tomu Velikonoce nemám moc ráda. Kdyby lidé dodržovali i více zvyků - třeba tyto pěkné, bylo by to super. :)



    blog Days of Daysy
    Agregátor blogů - zviditelni svůj blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Daysy, myslím, že vím, co máte na mysli. Sama jsem se občas setkala s tím, že mi forma, ve které tradice udržovalo mé okolí, absolutně nesedla. Nemám ráda obhroublost, sprostotu a ani si moc nepotrpím na opilství (s výjimkou několika málo lidí, kterým alkohol prostě svědčí a jejich opilecké špičky jsou veselé a roztomilé). Věřte, že tedy určitě nejste sama a pokud budete mít chuť, domluvte se s rodinou a kamarády a zkuste si ty Velikonoce udělat po svém - hezky se pobavíte a možná svým dobrým příkladem pozvednete ostatní lidi ve vašem okolí. Držím vám pěsti.

      Vymazat
  2. Perfektní článek a celej blog! Mimochodem, Velikonoce jsem nikdy moc nemusela, hlavně kvůli bití pomlázkou, nikdy nezapomenu na Amíka, když to poprvé zažil v Čechách :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem dřív pomlázku taky nemusela. Babička mě vždycky předhodila koledníkům a celé to tlačila takovým tím sexuálně submisivním směrem, což mě v dětství přímo děsilo, ačkoliv jsem tehdy mohla pouze tušit, o co jde. Dnes žiju jinde, Velikonoce i s pomlázkou slavíme a je to najednou takové milé a čisté. Z toho je vidět, že se to opravdu ves od vsi a rodina od rodiny liší, a to, co je někde skvělým zážitkem, se o několik kilometrů dál může změnit v hotový očistec. Jak se říká, je to fakt o lidech.

      Vymazat
  3. U nás se Velikonoce taky smrskly jen na barvení vajíček, mámino pečení a pondělní pomlázku. S dětmi se snažím jinak, ale tady jsem tedy našla spoustu inspirace. Určitě mnohé vyzkoušíme :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem moc ráda. Za sebe nevím, jak ten program letos dopadne. Zatím to vypadá, že budeme samá návštěva, což je ale taky dobře :). Krásné intenzivní Velikonoce vám i celé vaší rodině, Karolíno.

      Vymazat

Pojďme si povídat...