neděle 30. dubna 2017

O pokladech


Báje o ukrytých pokladech jsou jedny z nejrozšířenějších. Téměř každý hrad, zřícenina, klášter či tvrz je s nějakou takovou pověstí spojen, k některým místům se jich vážou i celé desítky. Poklady odpočívají celé věky pohřbeny v zemi, skryty lidským pohledům. V některých zvláštních chvílích však vystupují na povrch a je možné se jich zmocnit. Nejpříhodnější z těchto dní je Velký pátek, kdy se za zpěvu pašijí otvírají zasypaná sklepení a podzemní chodby, hory a skály a na prchavý okamžik tak nabízejí nahlédnout pod roušku jejich tajemství.


V místech nejstaršího osídlení můžeme narazit na pověsti o zlatých kvočnách (či kachnách) s vejci či kuřaty. Jednalo se o posvátné předměty prastarých pohanských kultů. Zlaté slepice byly předmětem uctívání, lidé se k nim obraceli při magických rituálech pro zajištění hojnosti a plodivé síly a sloužily také jako mocná orákula. Podle některých pramenů mohly sošky zlaté drůbeže zosobňovat vesmír, kdy zlatý kohout byl ekvivalentem Slunce, kvočna Měsíce a dvanáct kuřat pak představovalo dvanáct planet. S vládou knížete Bořivoje však nabralo vrchu křesťanství a staré pohanské kulty začaly být nemilosrdně stíhány a potlačovány. Tak byly vykáceny posvátné háje a s nimi zmizely i zlaté kvočny. Hledat je můžete například na Levém Hradci, kde pohanský velekněz ukryl zlatou kvočnu do studny, uvnitř hory Říp, nebo přímo na Vyšehradě, kde tvoří součást pokladu samotné kněžny Libuše.

Na jiných místech můžeme narazit na poklady světské. Většinou se jedná o kovové mince, zlaté klenoty a drahé kameny, ukryté ve sklepeních starých hradů a tvrzí, kam si je uložili bývalí hradní páni, buď jen tak - pro strýčka příhodu - nebo v obavě před nepřáteli. Zvláštní kapitolou jsou poklady loupežnické, ukryté loupeživými rytíři či zbojníky v horách a rozvalinách starých zřícenin. O zbojnických pokladech se vypráví zejména v okolí Vsetínska a Jablunkovska - místě působení proslulého Juráše a Ondráše.

Mnoho pokladů ukrývá také okolí starých klášterů a jiných církevních staveb. Jedná se obvykle o různé religiózní předměty ze vzácných materiálů. Často se objevuje zmínka o dvanácti sochách apoštolů, ulitých z čistého stříbra, nebo o zlaté soše Kristově. Tyto poklady mniši ukrývali do tajných chodeb a sklepení především proto, aby je uchránili před nejrůznějšími uchvatiteli. Nepřekvapí tedy, že pověsti s tematikou církevních pokladů popisují zejména události z dob husitských bouří a následného drancování švédskou armádou.


Velice zvláštní odnoží jsou pověsti o pokladech přírodních, surových, jejichž tvůrcem i ochráncem je sama země. Mohou to být například drúzy drahých kamenů ukryté v tajemné jeskyni, nebo žíly drahých kovů, o kterých se zmiňují především staré hornické pověsti. Tyto pověsti jsou velmi půvabné a tajemné, zejména díky silné personifikaci, která je názornou ilustrací zvláštního, úzce osobního vztahu horníků k jejich živitelce - nitru země. Plodem těchto představ je mýtus zlatého koně. Tento termín natolik tajemný, nakolik je mnohoznačný. Lze jím označit magický kruh uprostřed přírody, ve kterém je všechno jinak, ale narazit na něj můžeme také pod zemí - v dole. Podle tradic hornického cechu je takového zlatého koně nutno rubat odzadu a zachovávat při tom množství pevně stanovených pravidel. Byly-ly tyto zásady porušeny, magické stvoření rázem zmizelo.

Ačkoliv jejich vyzvednutí nebylo vůbec snadné a člověku při něm hrozila mnohá nebezpečenství, vidina bohatství byla natolik silná, že dokázala překonat i strach. Pověsti tak vyprávějí i o odvážlivcích, kteří se pro sebe pokusili získat alespoň část z některého pokladu. Cenným pomocníkem při takovémto riskantním podniku byly lidové zaklínací knížky, tzv. kryštofky, které podrobně popisovaly, jak si při výpravě za pokladem počínat. Své jméno si získaly podle patrona pokladů svatého Kryštofa, jehož postava byla také vzývána v různých čarovných zaklínadlech sestavených výhradně pro účely hledačů pokladů.

Za pokladem bylo nejlepší vyrazit o Květné neděli (pověsti z oblastí s německým osídlením) či na Velký pátek, případně i o Filipojakubské noci či o Štědrém večeru. V tuto dobu se totiž země otevírá a poklady vystupují blíž k povrchu. Místa, kde jsou poklady skryty, často označuje modrý plamen - říká se, že se poklad se zčisťuje, či hoří. Některé prameny také tvrdí, že poklad pod zemí pláče. Kde pod zemí pláč se ozývá, tam je poklad zaklet. Ne všechna místa uložení pokladů jsou však takto zřetelně označena. V takovém případě může pomoci i čarovný kořínek, snítka zeměklíče, květ kapradí či virgule, pomocí kterých lze určit jejich polohu.

Poklady obvykle střeží různé nadpřirozené bytosti. V některých případech nad nimi bdí zlý duch v podobě černého psa, kohouta, nebo kocoura, někde se můžeme setkat se skalními pidimužíky a permoníky, u jiných hlídkuje přízrak jejich původního majitele, zejména byl-li tento za svého života nectný a hříšný. I tyto překážky je možné překonat, a to s pomocí různých fantastických zaříkání, modliteb a složitých rituálů, využívajících pestrou škálu magických rekvizit. Někdy bylo třeba strážce zahnat, jindy bylo možné jít na něj po dobrém. Například jsem kdysi v jedné pověsti četla, jak si chudá služtička usmířila obrovského černého psa, hlídajícího poklad, tím, že ho podarovala buchtou, která jí zbyla od oběda. Někdy se ale kouzelný strážce nenechá žádným způsobem odradit a přistupuje k hledači pokladů podle toho, jaký je jeho charakter. Lidem skromným, laskavým a dobrým dovolí nabrat si z pokladu dost na to, aby mohli žít šťastně a v dostatku. Hamouny, kteří se pokladem nechají zaslepit naopak trestá.

Svatý Kryštof - patron hledačů pokladů,
podle kterého byly pojmenovány i lidové zaklínací knížky

Pokud jste se vypořádali s veškerou pekelnou čeládkou, poklad je váš. Nejprve je ho však třeba zažehnat. Někdy ho stačí přehodit chlebovými drobky, růžencem či bílým kapesníkem a zhasit tak jeho plamen. Jindy se nad ním musí pronést i zvláštní zaklínání či modlitba. Pokud poklad na závěr pokropíte svěcenou vodou, rozhodně tím nic nezkazíte. V případě, že tuto část postupu opominete, důsledky mohou být fatální - o hořící poklad se můžete ošklivě popálit, nebo na vás dopadne jeho kletba, která přináší neštěstí, vážné nemoci a někdy i smrt.

Bezpodmínečně nutné je také zachovat předepsaná tabu. Během celé operace se nesmí promluvit ani se ohlédnout. Kdo se zapomene a tento zákaz poruší, tomu se poklad rozplyne, nebo ho roztrhají zlí duchové. Navíc je nutné neustále kontrolovat čas. Poklad je totiž dostupný jen po určitou, přesně vymezenou dobu - na Velký pátek během pašijových zpěvů, o Štědrém večeru během půlnoční mše, v ostatní dny většinou v době půlnoční či v poledne. Jakmile kouzelný okamžik skončí, země se opět uzavře, poklady zmizí a ten, kdo se zdržel, zůstane uvězněn v hoře.

Při návštěvě podzemí může také dojít k různým odchylkám od časoprostorového kontinua. Člověk, který vstoupí do nitra země se po krátké chvíli navrací zpět na povrch, aby s hrůzou zjistil, že se ocitl v úplně jiných krajích, nebo že na povrchu mezi tím uběhlo několik dlouhých let.

Jsou také známy mnohé případy, kdy hledač pokladů dostál všem předepsaným povinnostem a přesto mu poklad přinesl jen smůlu a neštěstí. Proto je možná nejlepší, získat si majetek nějakou konvenčnější - byť pracnější - metodou a o pokladech si raději jen číst.




STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
MÁCHAL, Jan Nákres slovanského bájesloví 
Praha, 1891

Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...