pondělí 17. dubna 2017

Velikonoční pondělí



Velikonoční pondělí, Mrskaný pondělek nebo také Červené pondělí je druhým dnem velikonočních svátků, následujícím po neděli Zmrtvýchvstání Páně. V církevním prostředí pokračují oslavy Kristova vítězství nad smrtí a křesťané se radují z vykoupení. Ačkoliv je liturgicky rovnocenné následujícím dnům velikonočního oktávu (osmidenní), postupem času zůstalo jako jediný z nich dnem pracovního klidu. Lidové tradice spojené s velikonoci se tak zhustily do jediného dne a mnohé z nich byly zcela vynechány.

Svou podstatou spadá většina velikonočních lidových tradic do kategorie předkřesťanských rituálů přechodu, oslavujících konec zimy a počátek nového jara. Všeobecně dodržované a notoricky známé jsou zvyky spojené s velikonoční pomlázkovou koledou. Muži a chlapci při ní obcházejí stavení a pomlázkou spletenou z mladých proutků vyšlehávají paní a dívky, aby byly pěkně čerstvé, svěží a pružné. Za odměnu jsou koledníci obdarováváni malovanými, natvrdo vařenými vejci a dospělí k nim leckdy obdrží i stopku dobré pálenky.

Zvyk pomlázkové koledy oplývá nesčetnými krajovými názvy, které jsou společným označením jak pro obřadní šlehání, tak pro obchůzku i pro samotnou výslužku. Patří mezi ně například mrskačka, koleda, šlahačka, šibačka, buďačka, mrskut, šmigrúst či šmekustr. Také pomlázka, coby nástroj používaný při koledě, má mnoho regionálních názvů: korbáč, karabáč, žíla, hodovačka, pamihod, binovačka, dynovačka.

Pomlázku poprvé na našem území zmínil ve 14. století kazatel Konrád Waldhauser. Původně se týkala všech generací i společenských vrstev, její průběh ve vesnickém prostředí byl však značně odlišný od prostředí městského. Na venkově byla pomlázka adresnější, probíhala v první řadě v rámci rodinného , příbuzenského a sousedského kruhu a sloužila jako prostředek komunikace a pěstování mezilidských vztahů.

velikonoční koleda, šlehačka, mrskačka, šlehačka
Pomlázka, kreslil J Špilar

Milostná pomlázka vyjadřovala náklonnost, vážnost známosti a sloužila také k zveřejnění vztahu. Zatím co ostatní mladíci se museli spokojit s obyčejnou kraslicí, ten, na kterého si dané děvče myslelo, dostával často dar cenný a nákladný. Mohl jím být vyšívaný šátek, uzel plný pečiva a kraslic, nebo celá jarní snůška od jedné slepice. V Musaionu na výstavě Námluvy jsem pak viděla i vazače snopů s vypalovanými srdíčky a veršovánkami které byly také hezkým dárkem, díky kterému mohl hoch myslet na svou dívku i při práci. Tyto dárečky však nebyly zadarmo. Šťastný mladík musel své milé na oplátku koupit hned při první jarní pouti co největší perníkové srdce nebo pořádný kus marcipánu.
V některých oblastech byly prostředkem k vyjádření citů také barvy kraslic a stužek, které si mladíci vykoledovali na svou pomlázku. Zelená barva znamenala sympatie, modrá naději, žlutá odmítnutí a červená tu pravou a nefalšovanou lásku.

Pomlázková koleda byla také vítaným přilepšením pro nemajetné. V takovém případě bylo dobré přijít na koledu co nejdříve. Pomlázkou prvního koledníka byl totiž symbolicky pomlazen i dobytek a čeleď a její majitel za tuto cennou službu obdržel náležitou odměnu.

V současné době chodí pomlázkou především dospělá svobodná mládež a děti. Vyšlehávány bývají ženy a  dívky, na některých místech však dodnes platí tzv. dívčí právo, kdy zase děvčata odpoledne či v úterý ráno vyšlehávají na oplátku hochy. U nás je to tak, že pomlázkou chodí všichni kluci a mladíci (někdy i poněkud starší mladíci) z vesnice a s nimi i malá děvčata. Ta se nechají po ránu vyšlehat od tatínků, bratříčků a kamarádů, potom čapnou pomlázku a utíkají koledovat s nimi.

velikonoční vajíčka
Kraslice s milostnými veršíky

Pomlázkové obchůzky mohou mít jak individuální, tak i kolektivní formu. Kolektivní podoba se rozvinula zejména na Moravě a ve Slezsku (stárkovská, legrútská koleda atd.). V oblasti Slovácka nosívali chlapci při společné obchůzce 3 - 5 metrů dlouhou žílu, na kterou jim děvčata přivazovala stužky. V průběhu 20. století se tento zvyk rozšířil do dalších částí Moravy a dokonce i na Slovensko.

Dalším zvykem spojeným s myšlenkou jarní obnovy je polévání vodou či voňavkami a házení do potoka či rybníka. Tento obyčej prováděli obvykle muži na ženách, někde však složil jako žertovná dívčí odplata za předchozí vyšupání.

Hlavním symbolem i rekvizitou Velikonočního pondělí i celých velikonočních svátků je však vejce. Stejně jako mazanec je současně rituálním předmětem, pokrmem i darem. Dochází zde k organickému propojení pohanských a křesťanských tradic a vejce je tak symbolem zrodu nového života i znovuzrození Ježíše Krista. Velikonoční kraslice mívaly různé barvy, nejčastěji však byly barveny na červeno, neboť červená je barvou života i prolité Kristovy krve.

Pojem kraslice nejprve zahrnoval pouze plná barvená vejce, až ve 20. století se jím začaly označovat i zdobené vaječné výdumky. V naší oblasti je rozvinuto mnoho specifických technik zdobení kraslic, například batikování voskem, leptání, vyškrabování, či zdobení aplikacemi z různých materiálů. Také motivy se kraj od kraje liší. České i Slovenské malérečky jsou velmi šikovné a jejich kraslice těší nejen lidi v okolí, ale často také putují do celého světa. Pokud byste ale měli dojem, že malování vajec na zakázku je záležitostí posledních let, velmi byste se mýlili. V dobách dávno minulých měla každá větší vesnice svou malérečku, která uměla ty nejhezčí kraslice z celého okolí. Její zákaznice bývala především zamilovaná děvčata, která se chtěla před svým milým blýsknout a podarovat ho opravdu krásnou a dokonalou kraslicí. Taková vajíčka byla plná komplikovaných a krásných vzorů, ale také zamilovaných veršíků, které si obvykle psaly dívky samy a malérečce je přinášely napsané na papírku.

kutálení vajíček
Hry s velikonočními vajíčky v Lužici,  kreslil J. Dressler

K pomlázce patřily také hry s vejci, taneční zábavy nebo rozverné obyčejové žerty. Za všechny uveďme například ten, kdy chasa rozebrala vůz a znovu ho složila na střeše stodoly. Konaly se pěší výlety do přírody a výlety do Emauz (kterýžto název byl krycím jménem pro hospodu).

Zvyky spojené s pomlázkou se sporadicky objevovaly i v dalších velikonočních dnech, zejména v úterý a na Provodní neděli. Úterý bývalo vyhrazeno šlehacímu právu vdaných žen (tzv. robská šlehačka). O Provodní neděli - posledním dni velikonočního oktávu - se pak konaly pobožnosti za mrtvé, ale také první jarní poutě a svatby.

Více o velikonočních zvycích a aktivitách se dočtete v článku Devatero tradičních her a zábav pro velikonoční období. Máte-li rádi autentická vyprávění, přečtěte si také kapitolu věnovanou pomlázce, z knihy českého etnografa Čeňka Zíbrta, určitě se dobře pobavíte.


VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu

2 komentáře:

Pojďme si povídat...