pátek 19. května 2017

Královské obyčeje


Květen je měsícem mladosti, rozpuku, svěžesti a bujného růstu. V rámci lidského společenství jsou jeho dokonalým odrazem mladí muži, plní vášně, síly a jiskřivé energie. Není se tedy co divit, že se právě dospívající mládenci stali výhradními nositeli většiny májových obřadů. Mezi nejznámější a nejzajímavější z nich patří i zvyk volit si svého krále a pořádat královské jízdy a průvody.

Královské obyčeje jsou součástí letničních, neboli svatodušních svátků. Ještě začátkem 20. století čítaly svatodušní svátky dva dny. Církevní tradice se tehdy soustředily na Svatodušní neděli, pondělí bylo vyhrazeno svátkům lidovým. Ve staré literatuře o nich najdeme zmínky jen výjimečně a většinou mají podobu zákazů. Stejně jako v případě masopustu a jiných vypečených zábav nebyl jejich hlavní příčinou pohanský původ těchto zvyků, ale spíše jejich divoký průběh. A když říkám divoký, nemyslím tím nějaké lecjaké hospodské pošťuchování. Příkladem budiž svatodušní pondělí roku 1819, které se do historie vepsalo jako bitva čtyř králů. Tehdy se na pláni v Lověšicích u Přerova setkaly jízdní skupiny čtyř znepřátelených vesnic. Jak to bývá, slovo dalo slovo a nastala mela, ve které se do sebe pustilo na osmdesát horkokrevných mládenců vyzbrojených noži, šavlemi i puškami. Výsledek bitky byl žalostný. Na bojišti zůstalo ležet osm mrtvých a na dvacet hochů bylo odvezeno s vážnými zraněními do nemocnice, kde jejich následkům podlehli další čtyři z nich. Viděno touto optikou, byly úřední zákazy některých prvků královských obyčejů naprosto žádoucí a pochopitelné. Bohužel kromě kultivace a zjemnění průběhu oslav měly často za následek i jejich úplný zánik.

A jak tedy tyto královské hry vypadaly? V národopisné literatuře 19. století najdeme zachyceno nepřeberné množství jejich krajových variant. Společným rysem byl obchůzkový charakter, sbírání darů a hlasitá proklamace žertovných soudů.

V Čechách se provozovalo tzv. stínání, koupání či vodění krále. Organizaci celého podniku měla na starosti rada, složená z dospívajících chlapců. Mezi jejich čestné povinnosti patřilo stavění letničních májí, soutěže fyzické zdatnosti a stavění boudy z klestí, která se pak stala dějištěm vrcholného čísla celého programu, jímž byla hra o králi. Král a jeho družina byli obvykle ustrojeni do brnění ze smrkové kůry a ze stejného materiálu měli i přilby na jejichž vrcholu se skvěl chochol z kvítí. Obchůzka s králem měla kolední charakter. Celá družina putovala od domu k domu, vyvolávala tu kritická, tam pochvalná a hlavně hodně veselá prohlášení o jejich obyvatelích a vybírala za to patřičnou výslužku. Na závěr dospěl celý průvod k boudě, kde byla sehrána dramatická scénka s králem v hlavní roli. Někde byl král souzen a symbolicky sťat, jinde byl vhozen do rybníka, který musel co nejrychleji přeplavat (Teprve až se král vykoupal, bylo to povoleno i všem ostatním. Do té doby byla voda považována za prašivou a škodlivou.) Pokud se králi podařilo utéct a schovat se do žita tak, aby ho ostatní nenašli, těšil se pak u ostatních velké vážnosti. Připomínkou této kratochvíle zůstalo rčení, že žito má být o letnicích tak vysoké, aby se tam král mohl schovat. V některých oblastech byly tyto hry obohaceny i o postavu králky, prince a princky (okolí Hradce Králové), jinde byla zřetelně vyjádřena volba a střídání krále (Blanský les v Jižních Čechách).
Součástí představení bylo také stínání cukrové žáby, která se králi protivila a knoflíky mu ukousala. V některých oblastech měl tento zvyk neobyčejně krutou a ohavnou podobu. Místo cukrové žáby zde smutnou roli sehrála živá rosnička. Biřici ji během celé obchůzky krutě týrali a nakonec byla odsouzena a sťata za poklesky lidu této obce (Božkov, Plasy).

Hezké i zavrženíhodné letnicové obyčeje vzaly v Čechách se začátkem 20 století za své. Přesto se občas objevily snahy o jejich obnovu a některé jejich prvky se uchovaly do dnes jako součást Svatodušních májí (bouda, biřic, dostihy na koních, vyvolávání, souzení krále).

vlčnovský král
Král vlčnovské jízdy králů r. 2007 Radim Podškubka

Ačkoliv vycházejí ze společného základu, moravské a slezské královské obyčeje se od těch českých poměrně výrazně liší. Zatím co jejich bojový a soupeřivý rys časem neustále posiloval, relikty nejstarších vývojových fází královského zvykosloví jsou v nich již téměř nerozeznatelné. Na rozdíl od obchůzek a jízd v Čechách zde tedy nenajdeme rostlinné maskování, hru o smrti ani oběť živého tvora.

Nejstarší zmínka o královských tradicích na území Moravy a Slezska pochází z konce 17. století. Jízda se konala roku 1691 v Břeclavi a kromě zmínek o překročení několika vrchnostenských nařízení není její průběh a podoba blíže popsána.
Další svědectví, tentokráte z Bojkovic (1750-80), popisuje chytání Kuruců. Je to dokonalá ukázka velmi častého jevu, kdy je k základní hmotě ustálené tradice připojen nový materiál, čerpaný z aktuálního dění v dané lokalitě. V tomto případě byl na tradiční jízdu králů naroubován motiv kuruckých vpádů na Východní Moravu (1703 a 1709) za Františka II. Rákocziho. K těmto aktualizacím docházelo velmi často a zatímco skutečné události byly časem zapomenuty, jejich ohlasy přežívaly v lidové tradici, ačkoliv už málokdo znal jejich původ a význam.

Na konci 19. století už Moravské jízdy králů vypadaly téměř tak, jak je známe dnes. Pořádání akce měli obvykle na starosti mládenci v odvedeneckém věku, tzv. legrúti, mezi jejichž povinnosti patřila i samotná volba krále. Králové museli být nejen z dobře situované rodiny (výstroj i povinnosti spojené s tímto čestným úřadem byly finančně náročné), ale bylo třeba prokázat i vysoké osobnostní a morální kvality, z nichž největší důraz byl kladen na čistotu a neposkvrněnost. Je tedy nasnadě, že s postupem času, jak se mravní zásady a společenská pravidla uvolňovaly, musela být snižována i věková hranice pro královskou službu, protože osmnáctiletých paniců valem ubývalo. Postupem času už tedy legrúti nevolili krále přímo ze svého středu, ale vybírali z chlapců ve věku 11-15 let.

Malý král byl přistrojen do bílého slavnostního dívčího kroje, na hlavě mu seděla tiára z květů, či koruna z pozlátka, celou tvář měl překrytou bohatými stuhami a v ústech svíral růži či snítku rozmarýnu, jako symbol mlčenlivosti. Bílé byly jeho šaty a bílý byl i jeho kůň, v čemž můžeme opět spatřovat symbol čistoty a vznešenosti. Úloha krále byla čistě pasivní. Nemluvil, nepohyboval se a i paže měl mít po celou dobu jízdy založeny v bok. Ovládání koně měla na starosti pážata, která jela po králově boku a jejichž koně byli s jeho běloušem spojeni červenými pentlemi.
Jako protiklad k mlčenlivému králi a jeho pážatům působil zbytek družiny - praporečník, trubač, řečník, vyvolávači a výběrčí.
Slavnostně vystrojen byl nejen král a družina, ale také všichni jejich koně. Původní úprava byla střídmá. Dívky jim zapletly hřívy i ocasy do drobných cůpků zdobených mašlemi a na konec každého lelíčku přivázaly rolničku. Přes hřbet jim rozprostřely červený turecký šátek a stejný, do trojúhelníku přeložený šátek jim uvázaly na hrudi. V polovině 20. století začal stužky nahrazovat papír a koňský úbor tak byl čím dál tím pestřejší a bohatší, až už pod ním koně nebyly téměř vidět. Jiří Jilík ve své knize Záhadná jízda králů uvádí, že na vyzdobení jediného koně pro vlčnovskou jízdu králů je zapotřebí čtyř set padesáti mašliček, sto šedesáti růžiček a sto třiceti slámových třasáků. V Hluku je zase typickou součástí koňského odění velké papírové srdce, pošité stužkami, krajkou a zrcátky, které nahradilo turecký šátek na prsou.

Jakmile byl celý průvod připraven, vydal se na svou pouť vesnicí. Vepředu jeli vyslanci, kteří domlouvali průjezd, za nimi praporečník, trubač a pak i vyvolávači a výběrčí, kteří provolávali své průpovídky. Kdo byl pochválen, ten dal výběrčím něco do košíku, kdo byl pohaněn, ten před nimi zavřel dveře. Po kolední části tradice došlo také obvykle na část bojovou. Zápolení se odehrávala mezi jízdami sousedících obcí a původně měla formu boje muže proti muži, kdy se oba soupeřící králové zachytili malíčkem za malíček a jeden druhého se snažili strhnout z koně. I tato tradice se však vyvíjela a ve své poslední fázi nabyla podoby hry o trofej, které se účastnila prakticky celá družina a při níž byl trofejí sám král. Pokud se podařilo cizího krále zajmout, vítězná družina s ním za hurónského řevu odcválala a doma ho vsadila pod zámek. Únos krále znamenal velkou ostudu pro celou jeho družinu, ale také značné výdaje pro královy rodiče. Ti totiž museli za jeho propuštění zaplatit výkupné, kterým mohl být sud piva, ale také třeba celá útrata nepřátelské družiny při večerní sváteční tancovačce.

Na Hostýnském Záhoří a ve Slezsku měly jízdy králů poněkud odlišnou podobu. Král se zde nevolil, ale musel si svou korunu vybojovat. Toto zápolení spočívalo v jízdě o závod. Ten, komu se podařilo předjet soupeře v závodě na 500 metrů, ukořistit věnec z vrbového proutí, zavěšený na vysoké žerdi, a smočit ho v blízkém potoce byl vítězem a králem. Vrbový věnec, koruna, pak hrál hlavní roli i v zápolení s přespolními jízdami. Když se dva králové setkali, snažili se navzájem si strhnout věnec z hlavy, čemuž se ze všech sil snažili zabránit i všichni členové jejich družiny.
Motiv dostihu se objevuje i v okolí Zábřežska a Hlučínska, místo věnce je zde ale trofejí bílý šátek. Starší verzí tohoto zvyku byla jízda o fojtství, zápolení mladých pasáků koní o funkci fojta - uznávaného vůdce jejich generačně-profesní skupiny. Fojt měl čestnou povinnost zastupovat mládež ve styku s ostatním obyvatelstvem obce, urovnávat spory a zakročit v případě problémů.

Na Hané mělo honění krále i svou pozdní dětskou variantu, která byla velmi roztomilá. Malí chlapci si z delší březové větve udělali koně - ohnutý konec představoval hlavu, olistěná část ocas. Poté na své oře nasedli, poskakovali na nich po vesnici od stavení k stavení, pronášeli části proslovů, které odposlechli při královských jízdách starších mládenců a samozřejmě také dostávali náležitou výslužku.

královské obyčeje Uherské Hradiště
Jízda králů v Uherském Hradišti roku 1892, foto: J. Klvavňa

Královské obyčeje jsou velice složitý, mnohovstevný fenomén. Jejich jádro vzniklo, stejně jako v případě mnoha dalších lidových zvyků, synkrezí pohanských prvků s křesťanskou tradicí. Na tento základ se však s postupem času nabalilo tolik dalších významů, vlivů a prvků, že je dnes už nemožné toto klubko zcela rozmotat.
Královské hry jsou společné pro celý evropský kulturní okruh, což může být dokladem jejich starobylosti a předkřesťanských kořenů. Svou skladbou jsou velmi podobné starověkým římským saturnálií. Velmi zřetelně pak z jejich mozaiky vystupují prvky středověké obřadní i světské kultury a divadla, rytířství a turnajových klání.
Pozoruhodná je teorie Václava Frolce, který se královskými obyčeji zabýval velice podrobně. Podle něj můžeme ve východomoravských variantách těchto zvyků pozorovat silné vlivy tatarské kultury. A něco na tom nejspíš bude, protože opentlený čepec zakrývající královu tvář, jezdecká klání, zápasy a dokonce i některá provolání typická pro moravské jízdy králů (Hýlom, hálom!) jako by z oka vypadly atributům mongolských iniciačních obřadů.
Lidová tradice nabízí své vlastní vysvětlení, podle kterého tyto tradice upomínají na krále, kteří sehráli významnou roli v dějinách našeho národa - krále Svatopluka II., který z Moravy učinil středověkou velmoc a bohužel se nakonec ztratil v bitvě; mladinkého krále Václava navracejícího se ze zajetí Otty Braniborského, císaře Matyáše Korvína prchajícího před nepřáteli v ženském přestrojení, či mytického krále Ječmínka.

Je-li pátrání po vlivech, které daly vzniknout královským obyčejům, věcí nelehkou, uspokojivě vysvětlit jejich vnitřní význam a poselství je pak úkol téměř nemožný. Většina pramenů se shoduje na tom, že se jedná o pozůstatky prastarých iniciačních rituálů, kdy byla mládež uváděna do společenství dospělých lidí. Některé prvky jasně svědčí o blahonosné a ochranné funkci těchto zvyků (koupání krále, zelené ratolesti, stavění májí apod.), místy lze vysledovat i stopy magie prvního. Někteří etnologové v královských hrách spatřují také prastaré pozůstatky matriarchálních kultů. Svou domněnku opírají zejména o postavu krále, jehož moravsko-slezská podoba má neodiskutovatelně ženské rysy. Na rozdíl od jiných případů, kdy se v rámci lidových zvyklostí muži převlékají za ženy, však tato travestie není karikaturou. Postava krále, oděná do dívčích slavnostních šatů, je vážná, důstojná a na místo veselí vzbuzuje úctu a pocit neurčitého posvátna.

Ačkoliv nás tak při bádání o královských zvycích může mučit zvědavost, nakonec je možná dobře, že jsou jejich kořeny, historie i smysl zastřené. Neumím si totiž představit lepší živnou půdu obřadů a rituálů, než jsou husté mlhy nějakého velkého transcendentního tajemství. Tváří v tvář nejednoznačnosti a záhadnosti královských obyčejů racionálno ustupuje do pozadí a prostor tak získávají hlubší vrstvy naší osobnosti, imaginace a kolektivní nevědomí, díky kterým můžeme na krátkou chvíli pocítit hlubokou sounáležitost s dlouhou řadou anonymních předků i našich budoucích následovníků.

Pokud vás povídání o Královských obyčejích zaujalo, přečtěte si také článek Letnice neboli Svatodušní svátky či Královničky a otvírání studánek 

Úvodní obraz: Jožo Uprka - Jízda králů

JILÍK, Jiří Záhadná jízda králů 
1. vyd. Brno: MH, 2007, 103 str., ISBN 80-86720-29-2
GREGOR, Dalibor, IŠ, Josef Koně pro krále
1. vyd. Opava: Foto Gregor, 2016, 151 str., ISBN 978-80-87731-12-3
SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
NÚLK Letniční zvyky a obyčeje
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého - Králové a královničky
ČESKÝ LID , Jízda králů o letnicích v zemích československých
WIKIPEDIE, Jízda králů

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...