neděle 7. května 2017

Letnice neboli Svatodušní svátky

letnice

Květen, staročesky trnopuk či tráveň, je měsícem plného rozpuku. Kraj je již zcela zahalen bujnou jásavou zelení a vesnické agrární obyvatelstvo, jehož bytí i nálady bývaly vždy úzce spjaty s přírodním koloběhem, se raduje spolu s ním. Je to měsíc zasvěcený kultům vody a zeleně, vrcholící letnicemi, které jsou též příznačně nazývány zelenými svátky.

Staří Slované slavili na přelomu jara a léta tzv.svátky rusalné, spojené s oběťmi zemřelým předkům. Jejich název byl odvozen od starořímských dies rosae (dne růží, rosalia), svátků spojených s ochrannou a prosperitní magiíí, jejichž pozůstatky můžeme najít v celém evropském kulturním okruhu.
Původně pohanské tradice se později chopil křesťanský hegemon a letnice byly zařazeny do církevního kalendáře jako svatodušní svátky. (Nutno dodat, že i původní židovské letnice, ze kterých ty křesťanské přímo vycházejí, jsou svátky prosperitního typu. Jejich podstatou je totiž obětování prvních chlebů z nové mouky jako díkůvzdání za žně.)

Svatodušní svátky se slaví padesát dní po Velikonocích, deset dní po svátku Nanebevstoupení Páně. Jsou to tedy svátky pohyblivé a mohou probíhat v rozmezí mezi 10. květnem a 13. červnem. V letošním roce připadnou na 4. června. Křesťané si v nich připomínají sestoupení Ducha svatého na apoštoly po Kristově zmrtvýchvstání a založení církve. Podle knihy Skutků apoštolů se vše odehrálo tak, že za mocného hukotu vichru z nebe vyšlehly ohnivé jazyky, které se rozdělily a označily každého z apoštolů. Tyto okolnosti se živě promítaly v kulisách Svatodušní mše. Kněz tento den celebroval v rudém rouchu - představujícím nebeský plamen - a za zvuků trub, zastupujících bouření vichru, byla z chrámové klenby spouštěna dřevěná holubice (někde dokonce živá) - symbol Ducha svatého.
Původně trvaly svatodušní svátky celý týden. Bývaly termínem hromadných křtů, biřmování, svěcení vody a konfirmací. V období baroka je však postupně zastínily pompézní oslavy svátku Božího těla. Jejich význam i nadále klesal a po druhém vatikánském koncilu (1958-63) zbyl z kdysi třetích nejvýznamnějších křesťanských svátků jen pouhý nedělní Boží hod svatodušní.

Letnice však byly také zdrojem pestrých projevů lidové zbožnosti a kultury. Boží hod svatodušní, potažmo i celý závěr jara, byl vnímán jako obzvlášť šťastný čas. Děti narozené v této době měla čekat zářivá budoucnost, v květnu narozená hospodářská zvířata byla považována za mimořádně vhodná k chovu a květnové deštíky byly pravým požehnáním pro budoucí úrodu, jak o tom dodnes vypovídá řada pranostik. I smrt s sebou v tuto dobu nesla šťastný příslib. Kdo zemřel během tzv. radostného času, musel prý být výjimečně dobrým člověkem, neboť v tuto dobu jsou nebeské brány dokořán a peklo zcela uzavřeno.
Výjimku z tohoto pravidla tvořil poslední týden před letnicemi, tzv. černý. V tuto dobu nebylo záhodno uzavírat sňatky, smlouvy, stěhovat se ani dělat jiné zásadní životní kroky. Četná tabu se vázala i k samotným letnicím. Kdo by na letnice vyjel na pole, nebo kosil trávu, porušil by tak moc svých ochranných prostředků proti nepřízni počasí a škůdcům.

Syntézou křesťanských a předkřesťanských vlivů bylo tzv. slavení pod zeleným. Na venkově bývalo zvykem vyzdobit okna a dveře zelenými ratolestmi (obvykle lipovými), někde se větvičky zastrkávaly za svaté obrázky ve světnici, nebo také pod došky po celém obvodu střechy. V předvečer svátku se pak po celé vsi ozývalo práskání bičů, střílení z pušek a pistolí a rachtání klíči. Jak již víme z některých předchozích článků, zeleň i hluk byly v rámci předkřesťanských náboženských přestav chápány jako magický prostředek ochrany proti temným a čarodějným silám. Tyto významy však byly časem zapomenuty a oba zvyky získaly nový výklad. Podle něj rachot připomínal již zmíněný hukot vichru a zelené větvičky sloužily k tomu, aby se na nich mohl v podobě holubičky usadit Duch svatý.

letnice
Střelba ku ptáku, podle rytiny N. Mendelmanna kreslil Z. Lašťovka

Je zajímavé, že v případě letnic se městská a venkovská tradice rozešly mnohem víc, než je tomu u jakýchkoliv jiných výročních svátků.
Městské slavnosti se nesly v duchu rytířského odkazu a jejich hlavní náplní tak byla různá střelecká a sportovní zápolení (střelba ku ptáku, ostrostřelci), spojená s veselicemi a tancem pod širým nebem.
Na venkově byly nejvýraznějším prvkem oslav tzv. královské hry, jejichž typickou součástí jsou dodnes velice bohaté a krásné masky. I přes některé shodné rysy s oslavami městskými, je původ oslav vesnických mnohem starší, spadající až do dob mytického dávnověku. Kromě soutěživých prvků a tanečních zábav s pohoštěním, byla jejich součástí také volba krále, průvod vsí a různé dramatické scénky. V některých oblastech se také až teprve v tuto dobu stavěly máje.

Kromě působivých královských obchůzek bylo součástí vesnických letnic také mnoho obyčejů pastýřských. Pasáci po půlnoci o svatodušní vigilii vyhnali dobytek na první sezónní pastvu a soutěžili ve svých dovednostech. Podle dosaženého umístění pro sebe získávali funkce, od otvírače brány (krále) po lenocha (ocasníka, pikyšvonce), které měly rituální význam spojený s magií prvního (viz vynášení smrti, červené pondělí) a určovaly hierarchii jejich držitelů, důležitou pro další zábavy. Po celý zbytek noci pak totiž probíhaly dlouhé oslavy, plné ochranných magických praktik. Ráno se pasáci vraceli s ověnčeným a napaseným dobytkem zpátky domů, kde od hospodyní dostávali za odměnu nejrůznější pečivo.

Jiné letniční rituály, jako například válení se mladých manželských párů v osení, obchůzky polí, či stírání letniční rosy, měly přinést ochranu polí a luk, nebo, poněkud škodolibě, stáhnout užitek ze sousedových polností na vlastní pozemky.

Starobylé zvyky se pojily také k vodnímu živlu. Obřadní omývání obličeje a končetin bylo provozováno již v předvelikonočním období. Na svatého Jiří pak měla voda ztrácet svou jedovatost (ta vstoupila do hadů, šťírů a jiné žoužele) a o svatém Duchu si už tedy lidé mohli dopřát první pořádnou koupel ve volné přírodě. Mezi další zvyky spojené s vodou patřily návštěvy léčivých pramenů, pití z kouzelných studánek, ale také jejich čištění a zdobení kvítím, které může být mlhavou vzpomínkou na obětiny prastarým božstvům a bytostem.

Baví vás téma Svatodušních svátků? Zkuste také články Královské obyčeje či Královničky a otvírání studánek.

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého - Králové a královničky
KROLMUS, Václav Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část třetí
1. vyd. Praha: PLOT, 2014, 366str. ISBN 978-80-7428-243-0



3 komentáře:

  1. Zvláštne, koľko krásnych a zaujímavých sviatkov sa kedysi slávilo a my už pomaly ani nepoznáme. Vytrácajú sa z našich životov a to je škoda. Naši predkovia sa teda nenudili a i popri ťažkej práci si život užívali oveľa viac ako my.a hlavne za všetko vzdávali vďaku. My už všetko berieme ako samozrejmosť.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali, také si toho všímám. Lidem dnes zvyky, tradice, víra i filozofie často připadají jako překonané veličiny (nutno říct, že částečně právem) a lehkomyslně je odhazují, aniž by za ně měli adekvátní náhradu. Často pak končí v zajetí falešných božstev a výsledkem je frustrace, vyčerpání a otupělost. Já to ale rozhodně nevidím tak černě, mnoho z nás už svůj současný stav vnímá jako problém, zabývá se jím a začíná se ve své situaci orientovat. S tradicemi se opět pracuje a naštěstí už i tvůrčím způsobem, ne jen jako s mírně zatuchlým divadélkem, vhodným tak možná na vánoční trhy mezi stánek se svařákem a trdelníkem (ne, že bych něco měla proti vánočním trhům, ale vy určitě víte, jak to myslím). Věřím proto, že se brzy dočkáme renesance tradic i duchovních hodnot a jejich zasazení do moderní každodennosti současného života. Myslím, že to není vůbec nemožné.

      Vymazat
  2. Já myslím, že je možné zařadit českou tradici do každodeního moderního života :)...

    OdpovědětVymazat

Pojďme si povídat...