pátek 16. června 2017

O dracích

o dracích

Draci jsou stejně jako dinosauři, jejichž pozůstatky byly hlavním zdrojem inspirace k jejich stvoření, doma takřka po celém světě a jejich rodina je vskutku rozvětvená. V jihovýchodní Asii byl drak považován za tvora laskavého, dobrého a vznešeného, za symbol jara, vladařského principu a řádu. Draci dálného východu tahali božská spřežení, dokázali přivolat blahodárný déšť a jejich dech léčil. Ve starověkém Řecku a Římu nebyla jejich role stanovena až tak jednoznačně. Draci zde velmi často figurovali jako ostražití hlídači božských tabu (např. Ládón střežící zlatá jablka v zahradě Hesperidek) či posvátná zvířata, mazlíčci a vykonavatelé vůle bohů. stojící mimo prostě lidské pojetí dobra a zla. Na Britských ostrovech, zejména v dobách vlády legendárního krále Artuše, byli draci předmětem úcty a zbožňování a zároveň také zdrojem posvátné hrůzy a obav. Většina ostatních kultur na území celé Evropy, blízkého východu i severní Afriky však měla víceméně jasno. Draci jsou zosobněním chaosu a temných nepřátelských sil, ze kterých nikdy nevzejde nic dobrého. Jsou to stvoření zlá, úlisná, prohnaná a kromě toho také nenasytná a hrabivá,  V Egyptě se tak setkáme s obrovským hadem Apopem, zapřísáhlým nepřítelem slunečního boha Ra, v severské mytologii vystupuje had Jörmungandr - protivník božského Thora sloužící jeho lstivému bratru Lokimu a své ví o jejich síle a nebezpečnosti také germánská mytologie, jak se můžeme dočíst například v příbězích o Beowulfovi či Siegfriedovi, kteří se s draky více či méně úspěšně utkali.

Ve středověku pak názory na povahu draků (a vlastně i čehokoliv jiného) utvářela především Bible a křesťanští myslitelé. Můžeme tak pozorovat posun od židovského starozákonního pojetí draka, coby jednoho z božích stvoření (Leviathan, Behemot) či falešné modly (babylonský drak přemožený prorokem Danielem) k drakovi křesťanskému, který je dílem a služebníkem ďábla a někdy se v jeho podobě zjevuje i sám Satan, jak o tom svědčí mnoho legend ze života svatých (Benedikt z Nursie, Ignác z Loyoly či svatý Jiří) či samotná Kniha zjevení.

Tak jako se různily názory na podstatu a původ draků, existovalo i množství často protichůdných představ a tvrzení o jejich vzhledu, schopnostech a způsobu života. Evropská pojetí draka vychází především z hada, na kterého se v závislosti na místě a čase roubují součásti těl jiných tvorů (lví tlapy, psí hlavy, ptačí křídla apod.). Drak může mít jednu či více hlav (např. již zmíněný Látón jich měl dokonce sto) a variabilní je také počet jeho nohou. Někdy chrlí oheň, plive jed nebo vypouští otrávený dech, dokáže létat i plavat. S oblibou obývá jeskyně, sluje a rokle, ve kterých hromadí poklady a bohatství, ke kterým má vášnivý ačkoliv značně nepraktický vztah. Barvitými popisy draků nejrůznějších tvarů, barev a velikostí oplývaly oblíbené středověké bestiáře, kabinety kuriozit (zde se jednalo především o krokodýly, rejnoky a podobné neobvyklé živočichy), ale také alchymistická literatura, pro kterou je drak jedním z nejstarších a nejdůležitějších symbolů.

drak v alchymii
Na řezbě T. Vaughana z r. 1651 figuruje uroboros - drak požírající svůj ocas,
symbol vyjadřující začátek i konec, universum

Drakosloví Čech, Moravy a Slezska vychází téměř výhradně z mytologie slovanské a díky společným kořenům, ale také novodobému předávání kulturních vlivů (zejména prostřednictvím obrozenců nadšených myšlenkou slovanské vzájemnosti) jsou tak některé naše pověsti na vlas podobné pověstem Polským, Ukrajinským, Srbským, Chorvatským, Slovinským. Bosenským a Ruským. Ačkoliv naši draci nemají vlastní jména (na rozdíl od draků francouzských, antických či severských) s jejich názvy to přesto není zrovna lehké, protože se dělí na mnoho různých typů a kategorií, které se často navzájem prolínají, nebo se jejich obsah kraj od kraje liší.

Dvěma základními typy jsou drak a saň. Na rozdíl od běžně rozšířené představy, podle které se jedná o samce a samičku jediného druhu, je mezi drakem a saní mnoho podstatných rozdílů. Některé prameny uvádějí, že drak má několik hlav, zatímco saň pouze jednu jedinou. Podle heraldických principů zase počet hlav nehraje žádnou roli a rozhodující je počet nohou - dvě nohy = drak,  čtyři nohy = saň (jejímž poddruhem je pak saň vícehlavá, neboli hydra). Jiné zdroje tvrdí pravý opak, tedy že drak má nohy čtyři a saň pouze dvě. Saň je prý navíc menší a nechrlí oheň.

o dracích
Znak města Trutnova

Zde ovšem veškeré nesnáze teprve začínají. Drak je totiž typickým zástupcem tvora s nepřímým vývojem. Můžeme se tedy setkat s pověstmi, podle kterých lze draka vypěstovat z hadí panenky, což je jakási dračí larva či ještěrka živená lidskou krví.
Jiné prameny mluví o tvorovi zvaném smok. Smok je v podstatě had. Veliký had, kterého po dobu sedmi let nespatřilo lidské oko a který díky tomu začíná nabývat pěkně do šířky a poté mu narostou i nohy. Aby to bylo ještě zamotanější, je třeba dodat, že označení smok (či zmok) postupně označovalo také ďábla či plivníka a přes určité etymologické nejasnosti tak můžeme u této vykutálené trojice předpokládat určité příbuzenské vztahy.
Pokud měl milý smok štěstí, narostla mu časem také křídla a to už z něj byl opravdový drak, respektive prašivec, neboli pavuza. Prašivec byl ohnivý drak, někde se mu také říkalo jiskrnáč, protože dospělec (na rozdíl od nezajímavě šedé hadí larvy) hrál všemi odstíny modré, žluté a zelené barvy, létal výhradně v noci a přitom zářil a svítil jako oheň a zanechával za sebou dráhu sršících jisker, kterým se lidově říkalo výkal hvězd. Logicky se nabízí, že jeho reálným předobrazem byly vesmírné komety či meteorické roje. Kam prašivec přiletěl, tam mělo podle pověry brzo hořet.
Blízkým příbuzným prašivce je drak ohnivý, v některých krajích dokonce vzájemně splývají. O jeho povaze panují spory. V některých oblastech věří, že je ohnivý drak stvořen z rozžhaveného železa. Jindy má dlouhý červený jazyk, rozžhavenou hlavu, či ohnivý ocas. Může se také zjevovat v podobě hořícího snopu, sloupu či koštěte, což je další z vlastností, ve kterých si jsou draci nápadně podobní s plivníkem. Pokud na ohnivého draka někdo nezdvořile pokřikoval, nebo ho urážel, obyčejně se se zlou potázal - uražený a nazlobený drak nechal padat jiskry a oheň na jeho dům a stodoly. V některých pověstech z oblasti německého pomezí však ohnivý drak pěstoval s lidmi i přátelské vztahy, přinášel jim peníze a štěstí a dokonce prý vždy před svou návštěvou vletěl nejprve do sudu s vodou, aby v domě nic nepodpálil. Co si za tyto služby žádal na oplátku se můžeme pouze domýšlet, jeho příbuzenství se šotkem či raráškem nám však v tomto směru může leccos naznačit.
Dalším zvláštním drakem typickým pro oblast Šumavy a Pošumaví je tzv. dobytčí děs (v Kašperských horách se mu říkalo Ničemnej bejk). Vypadá jako obrovská ještěrka, které z ocasu srší jiskry. Jeho řádění provází silná záře a hlasité vřeštění. Na rozdíl od ostatních draků má dobytčí děs, jak už jeho jméno naznačuje, spadeno výhradně na dobytek. Krávy se ho bojí natolik, že slabší kusy mohou po takovémto setkání hrůzou i uhynout.
Na Moravě a zejména na Vsetínsku se můžeme setkat také s termínem šarkan, převzatým ze slovenštiny. Drak šarkan má původ v maďarské mytologii, podle které byl Sárkány mnohohlavý drak-démon, který vyzbrojen šavlí a řemdihem sedlal bouřkové mraky.

o dracích
Motiv trutnovského draka je také námětem jedné z lunet z cyklu
Má vlast malíře M. Alše, zdobící interiér Národního divadla v Praze
Poslední skupina draků, kterou je potřeba zmínit, nepatří mezi draky čistokrevné. Jsou to vlastně zjevení, ve která byli zakleti nějací obzvláště velcí hříšníci. Jedna z nejznámějších pověstí tohoto druhu pochází z Nového Hradu u Blanska a vypráví o kruté zámecké paní, která ze žárlivosti nechala mladíka, na kterého si brousila zuby, zavřít i s jeho milou do hladomorny a utýrat k smrti. Za trest se dodnes zjevuje v podobě saně, která drží v tlamě svazek klíčů od hladomorny, kde zemřeli nebozí milenci. Kdo by jí je z tlamy lískovým prutem vyrazil, vysvobodil by ji tak z jejího prokletí. Ovšem vzhledem k tomu, že je saň skutečně strašná a vzteklá a z huby jí šlehají plameny, bude asi ještě dlouho trvat, než se toho někdo skutečně odváží.

Pokud byste se chtěli setkat s drakem tváří v tvář, ale ten novohradský je na vás přeci jen silné kafe, zkuste místo Nového Hradu navštívit Hrady Staré. V Bestyjáři místního hradu najdete mnoho veselých draků i jiných potvůrek, ochutnáte zde výbornou hradní medovinu, nahlédnete do soukromí kolonie vrápenců a podíváte se na zámek, kolem kterého proběhla před deseti lety velká bouře, naštěstí ale s dobrým koncem.



Titulní ilustrace: Paolo Uccello - Svatý Jiří a drak

STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
http://www.heraldika-erby.com/?cz_nadprirozene-bytosti-monstra-a-bajni-tvorove,24
http://www.fext.cz/bestiar/index.htm

Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...