pátek 23. června 2017

Svatojánská noc a svátek svatého Jana Křtitele


24. června o svátku Jana Křtitele vrcholí období obyčejů spojených s kultem vody, ohně a zeleně. Období letního slunovratu (kolem 21. 6.) a počátek léta jsou dobou nejdelšího slunečního svitu a příjemně teplého počasí. Od tohoto dne počíná slunce opět slábnout (ačkoliv letní parna tomu mnohdy vůbec nenasvědčují), jeho dráha se láme a dny se postupně zkracují.

V rámci předkřesťanských náboženských představ byl Slunovrat okamžikem, kdy se stírají ostré hranice mezi reálným a nadpřirozeným světem, dobou plnou čar, kouzel a tajemství. Přechodová magie a rituály spojené s tímto dnem měly převážně eroticko-blahonosný a očistný charakter.
Slunce - zdroj tepla, světla a veškerého života - měli naši pohanští předci ve velké vážnosti a zákonitosti jeho pohybu po obloze jim byly známy již od doby kamenné. Ve snaze projevit mu svou úctu a přiživit jeho sílu, pálili v době slunovratu posvátné ohně a pletli ze slámy a rákosu kola, která pak zapalovali a hořící vyhazovali do vzduchu či kutáleli z kopce. Tomuto rituálu předcházely očistné koupele, které měly mít léčebnou a blahodárnou moc.
Svátky obřadních koupelí na začátku léta, spojené s pletením věnců, pálení ohňů a skákáním přes ně byly plny zpěvu, tance, nezávazného veselí a také sexuální promiskuity. Jejich pozůstatky najdeme po celé Evropě od Britských ostrovů až po Řecko. Největší oblibě se dodnes těší na Islandu, ve Skandinávii, Pobaltských republikách a východoevropských státech. Ve staré češtině se tyto slavnosti nazývaly kupadla, kterýžto termín zároveň označoval i místo ke koupání, či svatojánský dárek.

Stejně jako u jiných pohanských zvyků, došlo také v případě letního slunovratu k jeho postupnému splynutí s křesťanskou tradicí. Podle ní se v této době (přesněji 24. června) slaví svátek Narození sv. Jana Křtitele - proroka, současníka a vzdáleného příbuzného Ježíše Krista. Svátek doložený již k počátku 6. století oplývá bohatou a promyšlenou symbolikou, která se vztahuje k ostatním křesťanským svátkům i pohanské tradici; rozvíjí je, přetváří a překrývá. Narození Jana Křtitele zde představuje důmyslný protipól k narození Ježíše Krista a v kontextu zeleně, ohně a vody je to právě Jan Křtitel - prorok, který v řece Jordán pokřtil i samotného Mesiáše - kdo tyto přírodní substance obdařuje jejich zvláštní mocí. Proto také veškeré magické obřady a obyčeje konané o vigilii před svátkem Jana Křtitele přejaly postupně jeho jméno.

Edwin Landseer - Sen noci svatojánské
Všechny rostliny sesbírané o svatojánské noci jsou svatým Jánem křtěný. Takovéto svatojánské koření dokáže zahánět různé nemoci, chránit před zlými silami a s jeho pomocí se dá i věštit a čarovat. Samotný sběr svatojánského koření se řídil přísnými pravidly a bylo při něm potřeba zachovávat nejrůznější příkazy a omezení. Předpokladem účinnosti nasbíraných bylin tak bylo např. neposkvrněné panenství, rituální nahota a dokonalé mlčení, naopak zapovězeno bylo se po cestě ohlédnout či dotýkat se bylin holou rukou. Někde se rostliny sbíraly před východem slunce, jinde při poledním zvonění o svatojánském svátku.

Skladba svatojánského koření se kraj od kraje lišila. Dobová literatura zmiňuje v této souvislosti zejména pelyněk černobýl, kvítí svatého Jána (třezalka), kapradí, plavuň vidlačku (jelení skok), mydlici lékařskou (kočičí myjdlo), lnici květel (bludníček), rozchodník (svatojánské zelí), chrpu, mateřídoušku, devětsil, dobromysl, heřmánek, řebříček, šípkovou růži či zvonek. V lidovém vyprávění se též tradovalo, že se v tuto noc dá získat bájný květ zlatého kapradí, díky kterému lze porozumět řeči zvířat, najít skryté poklady či se stát neviditelným. Ačkoliv se ke konkrétní skladbě svatojánského koření přistupovalo celkem ležérně, co do počtu mluvila pravidla jasně - svatojánské koření musí sestávat přesně z devíti rostlinných druhů (někde také sedmi).

Svatojánské byliny sloužily při mnohých magických praktikách. Z černobýlu se pletly věnce a pásy na ochranu před čarodějnicemi a dokázal také ochránit obilí od myší. Krávy krmené trávou z devíti mezí hodně dojily, po blatouchu bylo máslo hezky žluté a vytření žlabu kořenem Janovy ruky (všedobr) uchránilo dobytek před uhranutím. Svatojánské zelí vložené za trám dokázalo určit, kdo z rodiny bude živ a kdo zemře, věnce a ratolesti z jetele, dřínu, lípy a mateřídoušky ochraňovaly domácnost i polnosti před zlými čárami a kouzly, a tak dále a tak podobně. Nejširší využití však mělo svatojánské koření v oblasti milostného života a mezilidských vztahů. Dívce, která si svatojánské bylinky vložila pod polštář, se ve snu zjevil její nastávající. Která dokázala zašít svému vyvolenému do polštáře laskavec, ta se za něj jistojistě provdala. Věnečky puštěné po vodě dokázaly svým majitelkám předpovědět, zda-li se vdají či zůstanou na ocet. Někde se věnečky za stejným účelem vyhazovaly na stromy, odkud si je pak v noci odnesli zamilovaní mládenci.

Byliny určené k sušení byly rozprostírány po podlaze uvnitř stavení, kterážto praxe se postupně vyvinula v roztomilý dětský nadílkový obyčej. Ještě dnes se v oblasti severního podhůří setkáme s tradicí stlaní svatojánských postýlek. Děti den před svatým Jánem nasbírají svatojánské bylinky a udělají z nich lůžko, do kterého vloží svaté obrázky či sošku sv. Jana Křtitele. Hotovou postýlku postaví mezi trnože stolu u kterého celá rodina obědvá. Věří, že sv. Jan chodí v tuto dobu po světě a v postýlce, kterou pro něj připravily, si tak může přes noc odpočinout (ovšem za předpokladu, že při jejím chystání nehřešily a modlily se). Druhý den ráno se děti celé zvědavé běží podívat, je-li v postýlce vyležený dolík. Většinou tam je a kromě něj i drobné cukroví, ovoce a penízky  - důkaz světcovy přítomnosti a poděkování za nocleh. Svatojánská postýlka pod stolem také přináší štěstí do stavení a požehnání na polích.

Svatojánská postýlka

Zvláštní účinky se připisovaly také svatojánské rose. Válení se a běhání v ranní rose přinášelo zdraví a svěžest, její pití rozpouštělo žlučové kameny a potírání očí rosou navlhčeným šátkem mělo uchránit od jejich bolení. Kromě toho byla také hojně rozšířená i jiná, velmi škodolibá praktika stahování rosy (a tedy i úrody) ze sousedova pole na své. Ta už se ale ze své podstaty nachází někde na pomezí černé magie.
Stejně mocná jako svatojánská rosa byla i svatojánská voda. Na svatého Jána byl každý přírodní zdroj vody považován za posvěcený, vhodný k rituální očistné koupeli. Takovéto koupele probíhaly zejména v noci, pronášely se při nich nejrůznější modlitby a zaříkání a lidé v nich spatřovali nejen prostředek k očistě a ozdravení těla, ale také ducha. Koneckonců paralela se křtem Páně v řece Jordán je zde více než zřejmá.

Také archaická tradice pálení ohňů zůstala v křesťanských dobách zachována. Sepětí s kultem slunce se však vytratilo a její prvky získaly zcela nové významy. Hořící hranice se stala symbolem světla náboženství a zapálená pometla upomínkou sv. Jana zažehujícího světlo víry v srdcích hříšníků. Zajímavou interpretaci původního významu svatojánských ohňů nabízí středověká pověst zachycená kazatelem Havlem Žalanským. Podle ní prý pohané pálili ohně, aby tak odehnali draky otravující svým jedem studně a prameny. Další z motivů, které se do pálení svatojánských ohňů promítly, byly raně novověké čarodějnické procesy. V některých oblastech se tak na vrchol svatojánské hranice začala místo svatojánské máje či ozdobeného smrčku - tzv. janka - usazovat slaměná figurína představující čarodějnici.

Víra v ochrannou a očistnou moc ohně také pomáhala udržovat zvyk přeskakování hranice, který byl zároveň demonstrací síly a obratnosti. Ze stejného důvodu byly udržovány i zvyky koulení zapálených sudů a kol a vyhazování hořících smolných košťat, původně ztělesňující představu sluneční pouti oblohou. Tyto kratochvíle měly bohužel až příliš často za následek požáry či vážná zranění, které vedly k jejich opakovaným úředním zákazům a jejich povlovnému upadání. V 19. století byla tradice svatojánských ohňů na většině našeho území nahrazena pálením ohňů o filipojakubské noci. Na východní Moravě a ve Slezsku se však jejich kontinuita udržela dodnes a díky zájmu nejrůznějších spolků a sdružení se jejich sláva opět začíná šířit po celé naší zemi.

KROLMUS, Václav Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, díl 2.
1. vyd. Praha: PLOT, 2013, 338 str., ISBN 978-80-7428-200-3
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
JANOVSKÝ, Rudolf Lidové zábavy, obyčeje a pověry na den sv. Jana Křtitele
SOUKUP, Jan Postýlka svatojánská


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...