pátek 7. července 2017

O vodnících


Staří Slované měli k vodě blíže než všechny ostatní národy dohromady. Zatímco v západoevropské mytologii stojí vodní bytosti na okraji pozornosti (například ve francouzském bájesloví o něm není jedna jediná zmínka), ve střední a východní Evropě snad neexistuje jediná řeka, rybník či jezero, které by nemělo svého vodního bůžka či démona. Neznámější z nich jsou bezesporu vodníci. Nejrozšířenější démonologický názor o jejich původu praví, že vodníci povstali z temných andělů, kteří při svém pádu skončili ve vodě.

Ruská obdoba vodníka slove Vodjanik, Vodovik či Děduška vodjanoj. Vypadá jako holohlavý stařec s odulým břichem a tváří, oděný do vysoké čepice a opasku z vodních rostlin. Často také mívá husí nohy. Rád se prohání na sumci, kterému se proto v některých slovanských krajinách říká čertův kůň; pod jeho ochranu spadají nejen vodní živočichové, ale i husy, kachny a dokonce včely. Rusové věří, že se včely původně zrodily z koně, kterého vodjanik uhnal k smrti. Aby se včelám dařilo, bylo v Rusku zvykem vrhat v do vody pytel s prvním letošním včelím rojem.

V oblasti Malé Rusi (Halič) věřili lidé na zlé vodní duchy Bolotjanyka a Očeretjanyka. Ti žili v bahnitých vodách a močálech, lidem se zjevovali v podobě bílého berana a zlomyslně jim sedali na vůz, který se pak za celý svět nedokázal pohnout z místa.

Mnoho bájí o vodních najdeme také u Slovinců. Slovinský Povodnji či Divji mož, někdy též Muk nebo Gestrin byl na rozdíl od ostatních vodníků příjemného zevnějšku. Zjevoval se jako hezký chasník či myslivecký mládenec, někdy také jako okouzlující starší muž s dlouhými kníry, nebo veliký stařec. Oblečený chodil pěkně v mysliveckém, excentričtější jedinci dávali přednost zelené suknici, strakatým kalhotám a červené čapce. Zvláštní pozornost věnoval výběru obuvi, nejraději pak nosil střevíce ze skla či stříbra. V své přirozené podobě byl Muk od pasu nahoru zelený, se zelenými vousy i kšticí, od pasu dolů bylo jeho tělo rybí, celé hustě pokryté zelenou srstí.

Tatranská horská plesa obývali tzv. Vodní chlapi s tělem porostlým zeleným mechem, Dolní Lužici zase Nyks, či Nykus - malý chlapeček oděný do červeno-zeleného oblečku, držící v ruce metličku na rozhánění vody. Polští vodní démoni se pak nazývají Topielcy a jejich výzor je již velmi podobný vodníkům českým a německým.

S vodníkem českého typu, zvaným též Vodní muž či Hastrman (z německého Wasserman) se setkáme v každé vísce v Čechách, na Moravě, ve Slezku i v sousedním Německu. Už od 14. století se zde těšil veliké oblibě a jeho postavení v lidové kultuře bylo natolik silné, že se na některých místech prosadil také jako jedna z masopustních masek.
Názory na jeho podobu se v jednotlivých obdobích značně různily. Ještě v 16. století byl vodník popisován jako mohutný muž strašlivého vzezření - nahý a po celém těle chlupatý. Postupně se však vžila představa vodníka tak, jak ho známe i dnes - drobného mužíčka silně žabího vzezření, se zelenými vlasy, vypoulenýma očkama, širokou žabí hubou, bambulovitými prsty s plovací blánou a věčně mokrým šosem, z kterého kape voda. Šaty vodníka dnešního typu se kraj od kraje lišily (stejně jako se kraj od kraje lišily i lidské kroje), byly však bez výjimky parádní, švihácké a pestré. Řeč měl vodník kňouravou a huhňavou, jeho větná skladba byla toporná a zněla tak trochu cize.

Co se způsobu života týká, vodníci se podobají člověku více než kterákoliv jiná strašidelná čeládka. Pod vodou mají své hospodářství, které může být - v závislosti na majetkových poměrech a společenském významu toho kterého vodníka - buď prostým brlohem, bohatým dvorcem s mnohohlavými stády, nebo dokonce i křišťálovým zámkem s přepychovými komnatami plnými bohatství a kouzelnými podvodními zahradami.
Vodníci jsou od podstaty pohodlní a neradi chodí pěšky. Při obstarávání svého hájemství jezdí na sumci, štice či jiné velké rybě, na souši se rádi prohání na koni, krávě či jiném dobytku. Někdy se také sami promění ať u v rybu, žábu, koně, kterému chybí dolní čelist, či jiná zvířata, ale také v neživé předměty jako třeba bochník chleba, poleno, kámen nebo lucernu.

Vodníci jsou velice lidští i co do uspořádání soukromých záležitostí. Někteří z nich jsou zapřísáhlí staří mládenci a misogyni, jiní žijí spořádaným rodinným životem, mají manželku a děti. Za ženy si berou buďto hastrmanky (které jsou ovšem velmi nehezké a poněkud žabí), vodní panny (které jsou naopak krásné ale často také velmi záludné) a nezřídka si za nevěstu vyhlídnou i dívku z lidského plemene, k velké nelibosti její i jejích rodičů. Pokud se vodník zakouká do lidské dívky, odvede si ji do svého vodního obydlí a žárlivě ji střeží. Protože má svou ženu svým způsobem rád, snaží se vyhovět jejímu přání a občas ji pustí zpátky na svět, navštívit její rodiče. Běda ale, pokud by dívka zklamala jeho důvěru a odmítla se vrátit. Rozhněvaný vodník by vyvolal strašlivou bouři, trhal by hráze, vypouštěl stavidla, nebo by se dívce krutě pomstil na jejich společných dětech, tak jak to známe z balady Karla Jaromína Erbena.

Stejně jako samotná voda, jsou i vodníci povahy krajně nestálé. Tato vlastnost se značně odráží ve vztahu k jejich okolí i lidem. Jsou-li dobře naloženi, dávají průchod laskavé části své povahy. Svůj rybník i řeku spravují jako příkladní hospodáři, pečují o vodní zvířata i rostliny, brání je před pytláky a nenechavci, nadšeně se druží s lidmi, chodí s nimi do hospody na kus řeči a dvoří se hezkým děvčatům. Také ochotně pomáhají ve mlýnech, rybářům a zejména pak chudým lidem, s kterými mají hluboký soucit a často je nezištně obdarovávají různými čarovnými předměty (klubko z kterého neubývá, pecen chleba, ze kterého lze jíst donekonečna apod.). Pokud se ale vodník urazí, rozčílí, nebo jsou nějak jinak pošramoceny jeho city, je to pro jeho okolí učiněná pohroma. V takovém případě rozpoutá vodní živly, škodí lidem i dobytku, ničí úrodu i majetky a nikdo si před jeho zlobou nemůže být jistý. Na tomto místě je třeba podotknout, že vodníci jsou opravdu neuvěřitelně podobní nám lidem. A stejně tak jako se v lidském pokolení čas od času vyloupnou osoby od nátury nedobré a zlomyslné, najdou se takový vejlupci i mezi vodníky. Ti se pak spíše než péči o své hospodářství věnují vymýšlení nejrůznějších naschválů, kterými by lidi potrápili a sebe rozveselili. Takoví nezvedení vodníci straší děti, dívky lákají na barevné pentličky a zrcátka zavěšená v rákosí a ty, které se pro ně neopatrně nahnou, topí. Také trápí dobytek, který štípou koušou a rajtují, dokud ho úplně neuštvou, převrací loďky s rybáři a staví mlýnská kola, nebo využívají lidi - zejména ty staré a slabé - jako taxi, kdy proměněni v malé plačící dítě vzbudí jejich útlocit, nechají se v náručí či na hřbetě nosit po všech čertech a staroušky při tom svou abnormální a neustále narůstající vahou div nestrhnou. Ze všech těchto nešvarů je ale nejznámější vodnická temná sběratelská vášeň, kdy ve svém podzemním příbytku schraňují v hrníčcích s pokličkami duše utopených nebožáků.

Je tedy vidět, že ačkoliv lze s vodníky navázat i vřelý a přátelský vztah, přeci jen je dobré, zachovat si určitý odstup a mít se před nimi na pozoru. V tomto směru nám lidová tradice poskytuje mnoho zaručených receptů, sloužících k obraně majetku i vlastní osoby. Nejúčinnějším ochranným prostředkem proti vodníkům jsou prý některé byliny, například černobýl, totem, turanka, kapradí a devětsil. Dobře poslouží také několik stehů pašijových nití zašitých do límce do košile (kterou ovšem při koupání nesmíte odložit, pochopitelně). V případě, že vás vodník napadne a stáhne do vody, můžete ho také utlouct klokočím svěceným na květnou neděli. A zcela mimo nebezpečí jsou pak lidé, kteří ráno posnídají dvakrát pečený chléb (topinky) s česnekem, ačkoliv v tomto případě není jasno, zdali ochranná moc pochází od chleba, od česneku, nebo jestli se jejich účinky sčítají.
Pokud by se člověku z nějakého důvodu zachce vodníka chytit (a podle pověstí se to stávalo poměrně často), musí ho svázat houžví upletenou z devatera lýčí. Chycený vodník rázem zkrotne a člověk si s ním může dělat co je mu libo. Dostane-li se však byť jen k jediné kapce vody, nabude zpět své moci a v tu ránu je ten tam.

Jak u jsem ale řekla, hastrman je neskutečně podobný lidem. Stejně jako v mezilidských vztazích je tak i ve vztahu s vodníkem nejmocnější zbraní slušné chování a laskavé slovo. Dříve než se tedy letos půjdete koupat, můžete zkusit vodníka slušně požádat o dovolení, tak jak to dříve dělaly všechny děti, třeba pomocí říkadla: Hastrmane tatrmane, možeme se tady kupat? Možete, enom rybičky a ráčky mně tady nehoňte!

Krásné prázdniny vám všem a pokud někde potkáte vodníka, dejte si s ním pivo a vyřiďte mu ode mě uctivé pozdravení.



Foto: David Jakubec, Nové Město nad Metují - Peklo

STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
MÁCHAL, Jan Nákres slovanského bájesloví 
Praha, 1891
http://www.fext.cz/bestiar/bestiar_001.htm#vodnik

Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...