pátek 18. srpna 2017

Poutě a procesí I. - historie a současnost


Když se dnes řekne pouť, většině z nás se nejspíš vybaví ta pražská - Matějská. Maringotky natřískané čínským zbožím pochybné kvality, zběsilé jízdy na kolotočích zdobených paintbrushovými malůvkami spoře oděných prsatic a diskofláky Michala Davida vyhrávající tak nahlas, že vám po několika minutách začne téct krev z uší. To všechno má své zvláštní, lehce perverzní kouzlo. Koneckonců zábavná a odlehčující složka patřila k poutím již odedávna. Jaká je ale jejich skutečná podstata? Jak vznikaly, jaký byl jejich vývoj a průběh? Některé odpovědi můžeme vystopovat sami, vydáme-li se na některou z tradičněji pojatých poutí, některé věci však již dávno odvál čas a tak si teď o nich něco povíme.


Počátky křesťanských poutí spadají již do raně křesťanského období. Putování na posvátná místa zasvěcená určitému kultu jsou společná mnoha různým kulturám (islám, budhismus, hinduismus...) a  křesťanské poutnictví se jimi ve své prvotní fázi silně inspirovalo. Největší vliv na něj měla zejména židovská a antická kultura se svými náboženskými představami, podle kterých bylo nejvhodnější uctívat božstva na určitých význačných krajinných bodech - na vrcholcích hor, u pramenů, pod stromy apod. Jádro poutní tradice je tedy v pravdě předkřesťanské, vystavěné na starších náboženských základech, což vysvětluje také obecné stanovisko, které k tomuto projevu víry zaujímala církev. Ta se poutím obecně nijak zvlášť nebránila, zároveň je ale ani nestanovila za závazné (s výjimkou poutí kajícných) a rozhodnutí, zda je absolvovat nechávala zcela v rukou jednotlivých věřících.

V raném období byly poutě záležitostí jednotlivců, kteří je absolvovali coby výraz svého pokání či výjimečné zbožnosti. Kvůli jejich fyzické, psychické, časové i finanční náročnosti to skutečně nebyly podniky vhodné jen tak pro někoho. Jen si to představte - trasa dlouhá stovky kilometrů, často vedoucí divokou přírodou, nepřízeň počasí, nemoci, lapkové, dravá zvířata a nedokonalé cesty, po kterých musel poutník ujít až 70 kilometrů denně - to opravdu není žádný bezstarostný výlet.
Hlavním cílem průkopníků křesťanského poutnictví byla pochopitelně Svatá země spojená se skutky a mučednickou smrtí Ježíše Krista i se životem jeho matky Panny Marie. V 2. století po Kr. se pak začaly rozvíjet kulty různých světců a mezi poutní cíle tak postupně přibývaly hroby apoštolů a prvních křesťanských mučedníků i místa, kam byly přeneseny jejich ostatky, relikvie či obrazy. Z nejznámějších jmenujme alespoň sv. Petra a Pavla v Římě a sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, jehož síť dvanácti poutních cest je natolik výjimečná, že byla roku 1993 zapsána do seznamu památek UNESCO.

V průběhu středověku docházelo po celé Evropě ke vzniku mnoha nových poutních míst a trasy se tak i nadále zkracovaly. Přispěl k tomu již zmíněný růst významu kultu ostatků, jejich dělení a uctívání nejrůznějších svatých předmětů a obrazů, ale také mohutné rozšiřování panteonu světců o nové lokální svaté a mučedníky, spojené s konkrétními evropskými městy a zeměmi. K některým významným poutním místům byly zakládány i četné filiálky, ve kterých byly uloženy kopie posvátných předmětů či obrazů z místa původního. To, že se jednalo o pouhé napodobeniny, ničemu nepřekáželo. Originálu i kopii se přisuzovala stejná zázračná moc a síla. Úměrně těmto změnám se samozřejmě rozšiřovala poutnická základna a měnila se i forma křesťanských poutí. V době vrcholného středověku se tak začaly do popředí dostávat poutě skupinové a kromě náboženských motivů nabylo poutnictví i vzdělávacího, poznávacího a zábavného významu.

S koncem 14. století se ke slovu dostává reformační hnutí a jeho kritika přepjatosti, patosu a pompy katolické církve. V průběhu husitských válek poutnictví stagnuje (ačkoliv české husitské a utrakvistické pouti na vrchy byly těm katolickým svou podstatou často velmi blízké) a mnoho kultovních zázračných či milostných objektů padá za oběť radikálnějším husitským křídlům a jejich obrazoboreckému tažení. Zlepšení nepřichází ani s koncem husitských bouří. Konfesní skladba obyvatelstva (většina lidí se v té době hlásila k reformovaným církvím) ani duchovní atmosféra v době rozumově orientované renesance takovýmto projevům víry příliš nepřála. Přesto, nebo spíše právě proto se tradice poutí a procesí u římskokatolické menšiny i nadále těšila velké oblibě. Katoličtí věřící v ní tehdy nacházeli  další nový význam - manifestaci svého vyznání, přihlášení se ke své víře.

Největší rozkvět náboženských poutí přišel v době pobělohorské. Protireformace ve spojení s estetikou a duchovní kulturou baroka byly pro tento fenomén dokonalou živnou půdou. Poutě se staly nejen prostředkem rekatolizace, vyjádřením příslušnosti k jediné pravé římskokatolické církvi, ale také zdrojem naděje a pocitu bezpečí, kdy se lidé, těžce zkoušení válečnými konflikty, morovými epidemiemi, hladomory a jinými hrůzami své doby, mohli obrátit přímo ke svému svatému zastánci, svěřit se mu se svým trápením, požádat o jeho přímluvu a s důvěrou se přivinout pod jeho ochranná křídla.
V průběhu 17. století se tak poutě staly nesmírně populárními napříč všemi společenskými vrstvami, došlo k ritualizaci jejich zvykosloví a jejich formální stránka byla vybroušena do takového lesku, že nejen prostým lidem z té podívané až oči přecházely. Tehdejší pouti byly plné okázalosti, nádhery, světel, velkoleposti, hudby a dramatických teatrálních prvků. Vyhlášená byla například pražská muzika na šífích u Karlova mostu, která se konala každoročně v předvečer svátku umučení sv. Jana Nepomuckého. Tato pouť byla před několika lety obnovena a tak si dnes můžeme na každoročním pražském Navalis vychutnat barokně opulentní atmosféru i my.
Rysy barokní zbožnosti se ve velké míře promítly také do volné krajiny. Ta byla, coby jeden z prostředků poznávání Boha skrze tento svět, zastavena a vyplněna nejrůznějšími sakrálními objekty a stavbami. Ještě dnes v naší krajině najdeme nějaký ten sloup, boží muka, kapličku či obraz téměř na každém kroku, neumím si tedy ani představit jak vysoká musela být jejich hustota na vrcholu barokní éry.

Tento rozmach a celospolečenská obliba poutí však neměly dlouhého trvání. Již v průběhu 18. století se vzdělanější společenské vrstvy (a to včetně části kléru) začaly odklánět od okázalých projevů zbožnosti a naivního uctívání předmětů a barokní forma projevů víry se tak stala doménou nejširších společenských vrstev a součástí lidové kultury. Během tereziánských a josefínských reforem pak přišla snaha tyto aktivity ještě více potlačit. Důvodem byl vzestup racionálního osvícenského myšlení, snaha o reformu církve a především pak zájem o zvýšení ekonomické úrovně spodních lidových vrstev a tím i celé společnosti. Dnes nám to může připadat značně necitlivé, nicméně už z vyprávění o masopustu a jiných výročních slavnostech víme, že s lidovými slavnostmi to nikdy není úplně jednoduché. Na jednu stranu byly pouti pro prostý lid zdrojem naděje, prostředkem pro povznesení ducha i vítaným povyražením a odpočinkem, na druhou stranu byly příčinou nedostatku pracovních sil při životně důležitých polních pracích (ačkoliv většina poutí připadala na hluchá období mezi jednotlivými pracemi), pudily finančně negramotné rolníky k nemírnému utrácení (a to natolik nemírnému, že se někteří byli schopni díky pouťovým výdajům dostat do skutečně vážných existenčních problémů) a nabízely prostor k nevázanému chování, které mnohdy končilo rvačkou, ztrátou poctivosti či nárůstem počtu dětí počatých v haňbě. Ačkoliv tedy Josef II. svými reformami tuto zajímavou a působivou tradici téměř sprovodil ze světa (a popravdě řečeno, nebyla jediná, kterou měl na svědomí), dobrý úmysl se mu určitě nedá upřít a to tím spíš, vezmeme-li v potaz jeho nařízení, aby byly veškeré peníze ušetřené omezením či zrušením poutí, vynaloženy na vzdělávání a rozvoj školství.

Josefínské reformy však přeci jen nebyly až tak tvrdé a jejich prosazování záviselo z velké části na postoji místního kléru. V mnoha lokalitách tak bylo dosaženo určitého kompromisu - poutě byly nahrazeny procesími v rámci farnosti a občas se povolovaly i okázalejší slavnosti křížové cesty. Na počátku 19. století za vlády Františka I. se začala řada poutí obnovovat, vyšší společenské vrstvy si k nim však už cestu nenašly a tak tedy i nadále zůstaly záležitostí čistě lidovou. Kromě obnovy poutí do míst starých gotických a barokních kultů začaly vznikat i poutě do nových lokalit, zejména do těch spojených s mariánskými zjeveními, kterýžto trend přetrvává až do současnosti. I tak to ale měly poutě složité. V moderním 19. století orientovaném racionálně a pokrokově jakoby pro takovéto archaismy nebylo místo. Společnost se ateizovala, její životní styl se měnil a z poutí za posvátnem se tak stávaly spíše veselé poznávací výlety. U proslulých, hojně navštěvovaných míst, jako byly například francouzské Lurdy se také zvýšil prvek masovosti, komercionalizace a šlo už vlastně o opravdový turismus tak, jak ho známe dnes.

Na konci 19. století se ale poutě opět dostaly do středu pozornosti, tentokráte jako jedena z forem projevů vlastenectví, vyjádření etnické příslušnosti a boje za národnostní práva během procesu národního obrození. Ve 20. století zase sloužily k vyjádření odporu vůči totalitnímu režimu, ať už tomu nacistickému nebo tomu komunistickému. Jejich vývoj byl však často a na dlouhou dobu přerušován, ať už oběma světovými válkami, nebo v období komunistického režimu, který pouti sice částečně toleroval, ovšem pouze v jejich světské formě. Z těchto utržených ran se české křesťanské pouti ani dodnes zcela nezotavily, vyhlídky jsou ale nadějné. Kromě zájezdů do zahraničních poutních míst, realizovaných jak po vlastní ose, tak i prostřednictvím specializovaných cestovních kancelářích, začínají zvedat hlavu i poutě místní, domácí. Některé se sice těžko zbavují oné lacinosti a komerčního rázu, jak jsem to popsala v prvním odstavci, jiné se ale úspěšně navrací ke své podstatě a to bez zbytečných anachronismů a falešného sentimentu. Na mnoha místech naší země tak již opět můžete zažít pouti, které vyzkouší vaše fyzické síly a odhodlání (například výstup na Svatý kopeček v Mikulově, nebo na Skalku u nás v Mníšku pod Brdy vás v letním vedru opravdu prověří), nabídnou vám společnou modlitbu pod širým nebem či v místním kostele, setkání a přátelské rozhovory se zajímavými lidmi, hudebně-dramatická pásma místních škol, kapel a zájmových kroužků, obchůdky s poutním uměním a pouťovým zbožím od místních lidových umělců a řemeslníků a samozřejmě i trochu té diskotéky a kolotočů, která k poutím zkrátka také patří.

Já osobně, ačkoliv už jsem poutí absolvovala poměrně dost, své dokonalé místo ještě stále hledám. Ale až ho najdu, bude moje - napořád (snad). A co vy, vy už to své máte?

Foto: Ferdinand Bučina, Procesí v Javorníkách po r. 1937

KAFKA, Luboš Dárek z pouti - poutní a pouťové umění
1. vyd. Praha: LIKA KLUB, 2009, 294 str., ISBN 978-80-86069-52-4
VONDRUŠKOVÁ, Alena Český lidový a církevní rok
1. vyd. Brno: MOBA, 2015, 304 str.. ISBN 978-80-243-6761-3
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina České tradice v proměnách času
1. vyd. Praha: NLN, 2017, 383 str., ISBN 978-80-7422-500-0


Miniseriál poutě a procesí

Poutě a procesí I. - Historie a současnost

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...