pátek 25. srpna 2017

Poutě a procesí II. - průběh a typy


V minulém díle našeho miniseriálu jsme si řekli něco o historii a vývoji poutnictví v Evropě i na území naší republiky, dnes se zaměříme na poutě jako takové. Popíšeme si jejich průběh, termíny konání, motivy, které k jejich absolvování vedly, typy poutních míst a také to, jak vypadali samotní poutníci.

Podle množství účastníků můžeme poutě dělit na samostatné a kolektivní. Starší, individuální forma byla typická zejména pro ranou fázi křesťanství, nicméně už v této době docházelo k určitému sdružování poutníků, které mělo ze začátku ryze praktické důvody. Cestovat středověkou krajinou na vlastní pěst bylo velmi nebezpečné a ve skupině se lépe překonávaly nástrahy přírodní i jiné povahy. Lidé záhy zjistili, že společné putování nabízí i další výhody, jako například možnost společné modlitby a rozjímání, či příjemné ukrácení času a společná forma putování tak čím dál tím více získávala na oblibě.

Na počátku novověku  již kolektivní pouti zcela převažují a do popředí se dostává jejich typicky barokní forma - procesí. Procesí byly organizované průvody pod vedením duchovního, nebo jeho zástupce z řad věřících, jejichž účastníci, pocházející z určité lokality, se při nich vydávali na svatá místa ležící mimo území jejich vlastní farnosti. Kromě těchto poutí se konaly též menší průvody, jejichž trasa nepřesahovala daný katastr a které vedly zejména kolem místního kostela a dalších nábožensky významných míst dané obce.

Programová i formální stránka procesí byla již v dobách pobělohorských pevně stanovena a tato pravidla se ve svém základu udržela až do dnešních časů. Jejich typickými atributy se stal zejména procesní kříž nesený v čele průvodu, praporce, korouhve, standarty a dále také záštity - sochy či obrazy svatých - které byly přenášeny na nosítkách, žerdích či jen tak v náručích poutníků. Tyto zbožné propriety měly i svou praktickou funkci a sloužily jako prostředek k identifikaci jednotlivých farností, cechů či společenských stavů. S trochou nadsázky by se tak daly přirovnat například k šálám na fotbalovém utkání.
Jasně stanovený byl i pořádek uvnitř procesí. V období baroka bylo pořadí jednotlivých účastníků určováno především sociálním statusem a v čele procesí tak kráčela místní honorace, v 19. a 20. století se určujícím hlediskem stalo pohlaví a věk, kdy mladí měli přednost před starými a muži před ženami. Každý z oddílů měl samozřejmě i svou zástavu. Typické procesí minulých dvou století tedy vypadalo následovně: v čele kráčel duchovní či jeho zástupce s procesním křížem, za ním chlapci, poté svobodné dívky pod záštitou mariánských vyobrazení, dále starší muži jejichž znakem byl svatý Josef a na závěr vdané ženy, jejichž symbolem byla svatá Anna. Je pochopitelné, že tento pořádek nebylo možno dodržovat po celou dobu cesty. V méně důležitých etapách tak účastníci procesí kráčeli více méně svobodně a sdružovali se s ohledem na vzájemné sympatie, společenské vazby a svou fyzickou kondici. Při průchodu městy a vesnicemi a při příchodu na poutní místo však všichni znovu utvořili pevnou formaci, k čemuž organizačně napomáhali pomocníci vůdce procesí, takzvaní čuráflové. A nebyla to práce nikterak jednoduchá, protože kromě vlastního těla procesí, tvořeného běžnými lidmi, byly jeho součástí i zvláštní samostatné oddíly, do kterých se sdružovali členové různých bratrstev a cechů, zpěváci, hudebníci apod. Myslelo se samozřejmě i na staré a nemohoucí, takže průvod byl navíc lemován řadou povozů, na kterých se vezli ti, pro něž by bylo nemožné absolvovat cestu po svých.

Své zákonitosti měl i vlastní program církevního procesí. Jeho prvním bodem bylo samotné oznámení o konání pouti. Někde se zvalo osobně - dům od domu, jinde bylo procesí vyhlášeno v kostele či při jiné příležitosti. S postupem času a nárůstem vzdělanosti se začalo zvát i písemnou formou. V danou dobu se pak účastníci pouti shromáždili, obřadně mezi sebou přivítali poutnické nováčky a vydali se na cestu. V průběhu pouti se pod vedením předříkávače, tzv. celfotra - odříkávaly společné modlitby a zpívaly se nábožné písně, které se nám dodnes uchovaly v mnohých, často ručně psaných, knížkách poutních modliteb, litanií a pořádků. Během své cesty se procesí zastavovalo u různých sakrálních objektů a někdy se také setkávalo, zdravilo a slučovalo s dalšími procesími z jiných farností. Nejdůležitější zastávkou byly tzv. poklony, které probíhaly na místě, ze kterého účastníci poprvé spatřili cíl své cesty.
Silně rizualizovaná byla samozřejmě i část programu, která se odehrávala po příchodu na poutní místo. Poutníci byli slavnostně přivítáni domácími, poté se poklonili před zázračným obrazem či svatou relikvií, absolvovali zpověď, odevzdali své votivní dary, zúčastnili se různých bohoslužeb a nejrůznějších devočních úkonů a samozřejmě také nakoupili dárky pro své blízké, kteří na ně čekali doma. Pak už následovalo žalostné loučení se svatým objektem i celým poutním místem a jeho obyvateli a procesí se vydalo zpět na cestu domů, kde bylo slavně uvítáno ve svém vlastním kostele.

Některé pouti se pravidelně opakovaly, jiné vznikaly spontánně v reakci na určitou situaci, jako jsou například živelné katastrofy, epidemie a válečné konflikty. V některých případech se situace po vykonání pouti zlepšila, úpěnlivé prosby byly vyslyšeny a příležitostné procesí se tak změnilo ve výroční záležitost, která se pravidelně opakovala.

Volání po zásahu shůry a prosby o Boží pomoc však nebyly jedinými pohnutkami, které lidem tiskly do rukou poutnickou hůl. Existovaly i pouti kajícné, záslibné, děkovné a také pouti konané ku příležitosti nějakého významného výročního svátku, coby součást liturgických oslav. Jejich absolventi pro sebe získávali zvláštní církevní milosti (a to zejména odpustky), odnášeli si různé posvátné a ochranné předměty, podstupovali léčebné procedury (koupele a pití ze zázračných pramenů, léčba dotykem apod.), doufali, že se stanou svědky zázraků, snažili se potěšit Boha, ale také slavili, poznávali cizí kraje, zvyky a nové lidi. Poutě byly událostí duchovní i společenskou a tak při nich docházelo nejen k upevnění a prohloubení víry, ale i mezilidských vztahů. Pro svobodné chlapce a dívky představovaly vítanou příležitost k seznámení a dárek z pouti se stal velmi rychle jednou z forem vyznání lásky a potvrzením, že to jeden s druhým myslí opravdu vážně.

S postupem času se na křesťanské jádro poutí nabalovaly i další společenské významy. Poutě se tak staly prostředkem k vyjádření národnostních i politických stanovisek, vůle či odporu širokých mas i vzdoru vůči politickému režimu. A nezanedbatelný vliv měly pouti samozřejmě i na ekonomickou situaci a to jak přímý - u prodejců a výrobců poutního zboží, organizátorů, zainteresovaných řeholních řádů a provozovatelů pohostinských služeb - tak i nepřímý, neboť kde jinde než na cestách se nejlépe navazují obchodní kontakty.

Středověké poutníky bylo možno poznat podle jejich typického střídmého oděvu - žíněného roucha a bosých nohou. Tato prostota přinášela mnoho praktických výhod a zároveň sloužila jako symbol askeze a pokání. Obvyklou součást poutnické výstroje tvořila také hůl, sloužící jako pomůcka při chůzi i prostředek k obraně, klobouk, plachetka či kápě, chránící svého nositele proti nepřízni počasí i žhavému slunci, plášť a mošnička s nezbytným vybavením. Typickým obsahem poutnické mošny byla lahev s pitím, trocha jídla a různé předměty osobní zbožnosti - růžence, modlitební knížky a zpěvníky. Symbolem poutnického statusu pak byly poutní odznaky - kovové odlitky z navštívených míst a zejména mušle, atribut sv. Jakuba, patrona všech poutníků.
S postupem času, tak jak vzrůstal význam společenské a reprezentativní funkce poutí, se však měnila i pravidla poutnického odívání a myší kožíšek byl nahrazen hodobóžovým oděvem. Městské stavy tak poutě absolvovaly ve svátečních šatech a fracích, lidové vrstvy v krojích. Významnou roli zde hrála i barevná symbolika. Například družičky nesoucí mariánskou zástavu měly šatičky bílé, coby symbol čistoty a nevinnosti.

Ačkoliv poutě mohou ze své podstaty probíhat prakticky kdykoliv, jejich těžiště je soustředěno do období od jara do podzimu. Této hlavní poutní sezóně se říká konkurz a její začátek se pojí s velikonočním obdobím. Termíny nejdůležitějších velkých či hrubých  poutí se liší místo od místa, obvykle totiž vycházejí ze zasvěcení místního kostelíku, příslušnosti daného kultovního předmětu či konkrétní historické události.
V době pobělohorské došlo k mohutnému rozmachu mariánského kultu a od té doby tak většina hlavních poutí na našem území připadá právě na jeden z Mariánských svátků. Nejvýznamnější z nich jsou Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), Narození Panny Marie (8. 9.), celý měsíc říjen, kterému se v této souvislosti přezdívá růžencový měsíc a od 19. století také měsíc květnový.
Mezi další oblíbené světce, kterým byly poutě věnovány, patří svatá Anna (26.7.), svatí Petr a Pavel (29. 6.), svatý Vít (15.6.) a zejména světci a blahoslavení, kteří měli nějaký zvláštní vztah k našim zemím - Cyril a Metoděj (6.7.), svatá Ludmila (15.9.), Jan z Nepomuku (16.5. - oblíbený zejména v barokním období) a především pak svatý Václav - vévoda a patron českých zemí (28.9.).

Poutní místo bylo v očích křesťanského lidu krajinou zázraků, prodlouženým prstem božím, kde se zcela hmatatelně projevovaly zásahy vyšší moci. Tyto specifické vlastnosti mu mohly být propůjčeny díky několika různým důvodům.
V první řadě se jednalo o místa úzce spojená se životem a smrtí Ježíše Krista a jeho matky (rodiště v Betlému, křížová cesta na Golgotu, vrchol Kalvárie, Boží hrob, svatá chýše v Nazaretu) a později i jeho apoštolů a prvních křesťanských mučedníků. Od 7. století začala sílit víra v zázračnou sílu relikvií a místa jejich uložení se tak stala prvními zárodečnými buňkami evropské poutní sítě. Mezi místa s nejstarší poutní tradicí patří např. španělské Santiago de Compostela s ostatky sv. Jakuba, hroby apoštolů sv. Petra a Pavla v Římě, francouzské Tours s ostatky sv. Michala či Mont Saint Michel. V průběhu středověku se k nim připojil bezpočet dalších míst mezi kterými byla i Praha, ačkoliv pouze dočasně.
Se svatými ostatky a artefakty se pochopitelně zacházelo s náležitou úctou. Ukládaly se na předních místech kostelů, buď do oltářních mens (i pod ně) nebo do relikviářových schrán. V tomto spojení se vám jistě vybaví slavný český relikviář sv. Maura, uložený v západočeském Bečově nad Teplou, jehož význam přesahuje hranice České republiky. Jeho osudy jsou navíc natolik spletité a napínavé, že se zdá, jako by vypadly z nějakého divokého detektivního románu. Hezky je ztvárnila například Česká televize ve filmu Hon na svatého Maura.
Víra v magickou moc relikvií se samozřejmě odrazila i v lidové zbožnosti, kde byly tyto předměty chápány nejen jako devocionálie (předměty k posílení zbožnosti) či amulety, ale také jako prostředek k léčbě nejrůznějších nemocí. Z těchto důvodů se mezi poutním zbožím těšily zvláštní oblibě tzv. dotýkané relikvie, předměty, na které se dotykem s pravou relikvií přenesla její moc a které si mohli věřící odnést s sebou domů.

V době vrcholného středověku nabýval na síle kult zázračných obrazů. Ačkoliv určitá názorová křídla (ať už světská či přímo z řad kléru) proti tomuto vypjatému uctívání předmětů pravidelně vystupovala, označujíce ho za pomýlené a modlářské, v lidovém prostředí se tomuto archaickému způsobu zbožnosti velmi dařilo a zastávala se ho i řada vzdělanců, která poukazovala na výchovnou funkci obrazů a jejich schopnost působit i na nevzdělané a negramotné.
Svého největšího rozkvětu se uctívání obrazů dočkalo v dobách po Tridentském koncilu a ačkoliv i tehdy byla oficiální stanoviska střízlivá a umírněná, v praxi se rozjely vyslovené orgie okázalosti a pompy. I přes vyjádření nejvyšších představitelů církve, podle kterého
devoční obrazy nemohou jako připomínka Boha - nikoliv jeho přímé ztělesnění - být objektem úcty samy o sobě, např. z důvodu, že vyslyší prosby věřících, ale proto, že se jimi uctívá jejich předobraz, jehož podobu obraz nese...
Luboš Kafka - Dárek z pouti
se neustále rozrůstalo množství kultovních obrazů a soch, disponujících bohatou výbavou drahocenných předmětů, které navíc jejich věřící obkládali nekonečnou záplavou votivních darů. Při různých příležitostech pak byly všechny tyto madonky, jezulátka a svatí korunováni a oslavováni a jejich kult se utvrzoval a šířil, čemuž významně napomáhala tematická literatura - Mariánské atlasy, knihy zázraků a poutní kramářské tisky - i ústně podávané legendy o jejich zázračné moci. Všechny tyto rekvizity mocně působily na fantazii prostých věřících a řady zázračných míst se tak počaly rozšiřovat i cestou zdola, kdy první svědectví o jejich nadpřirozeném charakteru přicházela právě z lidového prostředí.
Po dočasném útlumu dochází v 19. a 20. století k opětovnému vzepětí těchto kultů a množství poutních míst opět roste, zejména díky četným mariánským zjevením. Na poutnické mapě se tak objevuje La Salleta, Fatima i notoricky známe Lurdy a nebo také severočeský Filipov. Tyto novodobé zázračné události už však nebývají přímo spojeny s určitým výtvarným dílem a zabývají se spíše obsahem zázraku či zjevení a místem, na kterém k němu došlo.

Stejně jako mnoho dalších případů i tradice křesťanského poutnictví dokazuje, jak je naše kultura eklektická, jak silně jsme puzeni zachovávat určitou kontinuitu a jak vynalézavě lze na sebe roubovat různé, často velmi protichůdné prvky. Myšlenku ztotožnění obrazu a jeho vzoru připisuje řada antropologů již pravěkým kulturám a předkřesťanské jsou i prvky uctívání živlů a přírodních prvků, které v poutním zvykosloví hrají jednu z významných rolí. Mnoho legend se zmiňuje o korunách stromů a keřů jako místech zjevení, o léčivých pramenech, které navrací zrak a uzdravují a o kamenech, na kterých kdysi spočinuly nohy (či jiné části těl) svatých. Taková místa najdete například v rakouském Maria Dreieichen, Dubu na Moravě, Svatém Janu pod Skalou, Křemešníku či Malých Svatoňovicích. A nebo si počkejte na příští pátek, kdy se budeme ve třetím díle našeho miniseriálu věnovat právě jednotlivým poutním místům.

Foto: Luis Hernandes - Camino de Santiago

KAFKA, Luboš Dárek z pouti - poutní a pouťové umění
1. vyd. Praha: LIKA KLUB, 2009, 294 str., ISBN 978-80-86069-52-4
VONDRUŠKOVÁ, Alena Český lidový a církevní rok
1. vyd. Brno: MOBA, 2015, 304 str.. ISBN 978-80-243-6761-3
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České - tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina České tradice v proměnách času
1. vyd. Praha: NLN, 2017, 383 str., ISBN 978-80-7422-500-0


Miniseriál poutě a procesí




Žádné komentáře:

Okomentovat

Pojďme si povídat...