Pouť pro neorganizované introverty

osobní pouť

Jakkoliv jsou pouti zajímavým fenoménem a výjimečnou společenskou událostí, v našich podmínkách je za ideální prostředek k prohloubení svého duchovního života považuje už nejspíš málokdo. V současnosti si cestu své víry volíme mnohem častěji dle svého vlastního uvážení a také nabídka je v tomto směru o poznání větší. Díky nebývalé míře svobody a individualismu se náš přístup pohybuje mezi dvěma extrémy. Na jednu stranu o svém náboženském přesvědčení mnohem více přemýšlíme, přistupujeme k němu odpovědně a nespokojujeme se s prostým co bylo dobré pro mé rodiče, bude pro mě taky“; v opačném případě toto téma zcela ignorujeme. Čím dál častěji se nevejdeme do žádné ze škatulek, které nám nabízejí tradiční věrouky a leckdy i přes celkové sympatie zůstáváme mimo kruh určitého náboženského společenství, zjistíme-li, že některá z jeho zažitých pravidel zásadním způsobem kolidují s naším vnitřním morálním i osobnostním nastavením.

osobní pouť
Cesta vede přes lávku a lesem,...

S poutěmi to ale nemají snadné ani samotní křestané. I v dobách jejich největší slávy, za vrcholného středověku či v období baroka, se našlo mnoho lidí, jejichž vztahu s Bohem svědčila spíše intimita noci probdělé v osamění, než-li divoké vlny davu. Lidí, kteří boží přítomnost prožívali na abstraktnější úrovni, subtilněji než prostým jazykem hmoty. A koneckonců i samotná církev ve spojení s poutěmi často varovala před nebezpečím záměny prostředku a cíle, předmětu úcty, skrze který se nám božské dává poznat, za Boha samotného.

osobní pouť
... kolem rybníka s kachnami...

Z tohoto pohledu se tedy poutě mohou jevit jako archaismus, oslovující možná tak prosté venkovské stařenky. V hloubi duše nám však tato instituce chybí a podvědomě se na ni snažíme navázat. Milujeme vycházky do přírody, při kterých si chodíme vyčistit hlavu, či naopak podumat a popřemýšlet. Očisťujeme se tak od nánosů běžného života, rekapitulujeme si své předchozí jednání a události, vážíme, hodnotíme a srovnáváme a často se při tom potýkáme i se svým hněvem, lítostí, strachem, svědomím, předsudky, nejistotou, pochybnostmi a leností. Mohutnost volné přírody v poměru k naší vlastní nepatrnosti při tom slouží jako účinný katalyzátor, umožňující nahlížet věci z poněkud jiné, o něco méně lidsky upachtěné perspektivy, díky čemuž si pak můžeme lépe uspořádat své hodnoty a postoje.

osobní pouť
... a dalšího rybníka s domečkem.

Jestli-že s námi pohyb volnou krajinou dělá takové divy tak nějak sám od sebe, proč k tomu nepřistoupit aktivněji, nevyslyšet svou vnitřní potřebu, nevytvořit z nahodilosti pravidlo a nevykovat intuici rozumem? Natrefíte-li na svých bezděčných toulkách na místo s velkým M, co si tak kolem něj vystavět osobní poutní tradici? Možná budete překvapeni, že vám vnese do života zcela novou kvalitu.

osobní pouť
Letos v něm plavala zapomenutá lodička. A já jsem pro ní samozřejmě doplavala, nejsem žádný mejdlo.

Prostřednictvím pouti můžete uchopit jakékoliv téma, které je pro vás osobně důležité, hluboce si ho prožít, pravidelně se k němu vracet a povýšit ho na cosi výjimečného a posvátného. Získáte v ní prostor pro kladení si hlubokých filozoficko-theologických otázek, bilancování svého dosavadního života, vzpomínání i plánování, místo, kde se můžete chválit i kát, objevovat, zkoumat a hodnotit.

osobní pouť
Po cestě jsme potkali housenku...

Pouť můžete absolvovat společně se svým partnerem, rodiči, dětmi či přáteli a zasvětit ji tomu, že se máte. Anebo naopak můžete na chvíli všechny a všechno opustit, vystoupit ze sebe, jít, nemyslet, nechat čas plynout a možná tak i jedním uchem na okamžik zaslechnout vzdálenou hudbu sfér. Tam kde neburácí vlastní já je koneckonců největší šance uslyšet šepot Boha.

osobní pouť
... a pak ještě jednu.

Pokud k sobě budeme upřímní a nebudeme se vyhýbat ani těm nepříjemným stránkám, které s sebou naše téma přináší, budeme si ze své pouti odnášet mnoho zážitků a poznání, které zpětně ovlivní i náš každodenní život.

osobní pouť
Prošli jsme alejí...

Například kamarádka Kachna tak už několik let jezdí se svým Davidem a dcerkami  do Jaroměřic nad Rokytnou. Projdou se zámkem i zahradou, nakrmí kachny a v kavárně si dají Excelsior. Jádrem jejich pouti je to, že jsou rodina, že se milují a že jsou spolu šťastni.

osobní pouť
...zalozili jsme si po skalce...

Kamarádi Honza a Zuzka jezdí do Vrchlabí. Slaví zde každé své výročí, prochází místy, která jsou pro ně důležitá, plná významů a vzpomínek. Jádrem jejich pouti je jejich vztah, vzájemné porozumění  a vědomí, že byli stvořeni jeden pro druhého.

osobní pouť
... a pokračovali jsme dál - lesem...

Já mám svých poutních míst několik. Některá navštěvuji sama, jiná s rodinou. Každé pro mě znamená něco jiného. Nejdůležitější je pro mě ale rybníček u K.
Objevila jsem ho před šesti lety, když jsme se do K. na čas nastěhovali, abychom tu přečkali několik měsíců rekonstrukce. Bylo krásné babí léto, já chodila každý druhý den běhat a na jednom výběhu jsem na něj narazila - kouzelný rybníček obklopený vzrostlými borovicemi a duby. Musela jsem zastavit a zůstat.
V listopadu jsme se z K. odstěhovali - bylo to opravdu jen dočasné - rybníček nám ale zůstal a chodíme k němu každý rok, vždycky na sklonku léta. Ačkoliv vnitřní i vnější obsah naší pouti je neměnný a pevně daný, každý rok na nás čeká i něco nového.

osobní pouť
... a po lávce skrz mokřad...

U kulturáku vystoupíme z autobusu, koupíme si ovoce, housku, birella a čokoládu a vydáme se přes parkoviště do lesa a lesem pak přes lávku kolem potoka. Cestou mineme sádky, starý mlýn, rybník s domečkem, kaštanovou alej, srub s pejskem, skalky, slatinu a pak už se octneme na naší mýtině u našeho pařezu, kde se koupeme, hrajeme si, dovádíme, lenošíme, povídáme si, mlčíme a přemýšlíme. Celou cestu jdeme bosi.

... až na naše místo s velkým pařezem na kterém se hezky sluní....

Jeden rok jsme po cestě zabloudili a prodírali jsme se hustým lesem, ostružiním a kopřivami. Další rok jsme s sebou vzali blízkého přítele, kterému jsem velmi důvěřovala a který nás pak nakonec zradil. Jindy jsme cestou potkali chlapečka, který chytil obrovskou štiku, kterou si pomazlil, vyfotil a pustil. Těsně před Vilíčkovým narozením jsem zde prožívala hluboký environmentální žal a přerod z všežravce na kytkožrouta. Loni tu dvě slečny plavily koně - taková krása. A letos? Letos byl rybníček vypuštěný - asi ho budou čistit. Koneckonců čas od času to potřebujeme všichni, rybníčky nejsou výjimkou.

... a s kouzelnou mýtinou která je vždycky plná zvláštního světla.

A co vy? Máte také své poutní místo?
A máte k němu i soundtrack?
Mně na tom našem hraje v hlavě toto:



Myslím, že je to pro dnešní téma celkem příznačné.

Celou cestu jsme šli jako vždycky bosi - po vyhřátém asfaltu i chladivým blátem a spadaným listím.

Komentáře

Líbí se vám