Dušičky


Začátek listopadu nám přináší dva výroční svátky. Svátek Všech svatých připadá na 1. listopadu a připomínáme si při něm ty, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Památka všech věrných zesnulých následuje o den později, 2. listopadu, a patří všem, kteří již nejsou mezi námi, ale jejichž duše této blaženosti dosud nedosáhly. Oba tyto dny se nad hroby svých blízkých setkávají věřící i nevěřící, aby společně zavzpomínali na své drahé, rozjímali o smrti, o mystériu věčného života a nesmrtelnosti duše.


Časová návaznost obou svátků vedla postupně k tomu, že je lidé začali vnímat jako jeden celek. Kromě křesťanské tradice se do nich promítly i zvyky mnohem starší, spojené s archaickými kulty předků a vírou v ochrannou i škodlivou moc zemřelých, které si je potřeba naklonit, nasytit ale také se před nimi chránit. Mezi lidmi panovala víra, že v předvečer Památky zesnulých opouštějí duše mrtvých na jeden den svůj očistec, aby si odpočinuly od útrap a navštívili své blízké a svůj dům. Pozůstalí se jim jejich úděl snažili všelijak ulehčit. V oknech nechávali hořet světlo, aby dušičky snáze trefily domů. Lampy se namísto běžného oleje plnily máslem, aby se jím zemřelí mohli namazat a vyhojit si tak popáleniny utrpěné v očistci. Podobný efekt mělo mít také sypání mouky do ohně či pití vychlazeného mléka. Uklízely se všechny ostré předměty, neboť nůž či sekera obrácené ostřím vzhůru znásobovaly utrpení nebohých duší. Zapovězeno bylo také zametání, které by mohlo dušičky vyplašit.

Drahé zemřelé bylo také třeba pohostit. Na okno se pro ně chystal chléb, drobečky chleba a mouka se vhazovaly do ohně, aby utišily kvílení větru, považované za nářek duší, a na stole zůstávaly zbytky od večeře - housky, kaše a mléko. Peklo se však i pro duše na nebesích, aby si mohly v nebi udělat posvícení, a potraviny se nosily do kostela, dětem nebo jako almužna žebrákům. Motivem byla jednak dobročinnost. která měla přispět ke spáse zemřelých, ale také víra že slabí a bezmocní fungují coby prostředníci mezi nebem a zemí, nebo dokonce jako zosobnění duší zemřelých. Žebráci se výměnou za obdrženou almužnu usilovně modlili za spásu duší zemřelých, což byl další prostředek, kterak svým drahým zemřelým ulehčit v jejich údělu. Koleda za mrtvé sestávala z chleba, mouky, sušeného ovoce, slaniny, ale i speciálního pečiva, kterému se říkalo dušičky, kosti či caletky (recept najdete zde). Caletky se pekly z kynutého i křehkého těsta, na slano i na sladko. Jejich obvyklá podoba byla jasným mementem mori - modelovaly se do tvaru kostí a věnečků - ale také bochánků, pletýnek či rohlíčků. Caletky se pekly po domácku i u pekaře a byly běžně k dostání ještě za 1. republiky. V příhraničních oblastech s významným podílem německého obyvatelstva si děti a chudina obstarávali caletky aktivní koledou, takzvaným chozením po rohlíkách, kterýžto zvyk se ojediněle udržel až do poloviny 20. století. Na některých místech bylo obdarovávání dušičkovým pečivem také prostředkem k budování rodinných a milostných vztahů, podobně jako u perníkových dárků z pouti.

Náladu dušičkového období na svých obrazech mistrně ztvárnil pražský rodák Jakub Schikaneder...

Dějištěm dušičkových zvyků a rituálů byl především kostel, hřbitov a domov. V kostelech se konaly velké zádušní mše, při kterých se lidé modlili za své zemřelé a za spásu jejich duší. V noci byly kostely uzavřeny, neboť se věřilo, že si v nich v tomto čase světí mše sami zemřelí a živým není radno se na takových setkáních ukazovat. Na hřbitovech se lidé dříve především modlili a občas se tu a tam dalo zahlédnout i nějaké to ojedinělé světýlko. Doma se připravovalo pohoštění a drobné pozornosti pro zemřelé, uspořádala se tichá slavnostní večeře k uctění jejich památky a za světla svící se rozjímalo a vzpomínalo.

Bohaté zdobení hrobů svíčkami a květinami, na které jsme dnes všichni zvyklí, je záležitost poměrně nová. V písemných pramenech se s ním setkáváme teprve v záznamech z poloviny 19. století. Věnečky, původně zdobící výhradně hroby lidí zemřelých za svobodna, bývaly uvité z myrty či rozmarýnu. Časem počaly zkrášlovat i mohyly ženatých a vdaných, volně položeny na náhrobním kameni, či zavěšeny na náhrobním kříži. Na vsi si lidé věnce vyráběli sami, z rozmanitých přírodních materiálů a někdy též zdobené papírovými květy a stuhami. Ve městech se těšily velké oblibě věnce z černých skleněných korálků, zdobené pestrými korálkovými květy.
Ačkoliv lucerny vyřezané z tuřínů, brukví a tykví jsou dnes často označovány za anglosaský import a marketingový trik obchodníků, i ony měly v dušičkových zvycích našich předků své místo. Používaly se jak v umírněně zdobné formě, tak i vyřezané do podoby strašlivých pitvorných obličejů. Strašidelné lucerny, pro větší efekt vyložené barevným krepovým papírem, děti stavěly do oken domů, děsily tak jejich obyvatele a měly z toho velkou švandu.

... i kněždubský malíř Joža Uprka. (Povšimněte te si těch vyřezávaných dýní)

Ačkoliv atmosféra českých dušiček není bujaře nevázaná a plná rozmarného veselí, neměla by být ani prodchnuta nekonečným žalem, steskem a zoufalstvím. Památka zemřelých je přeci dnem, kdy můžeme odpustit sobě i druhým, připomenout si, že naše duše jsou věčné a že láska je silnější než smrt.

Pokud vás zajímá, jak se slaví Dušičky ve světě, přečtěte si článek Svátek všech svatých a dušičkové tradice ve světě.

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina České tradice v proměnách času
1. vyd. Praha: NLN, 2017, 383 str., ISBN 978-80-7422-500-0

Komentáře

  1. Fakt krásný článek, který skvěle vynikne v této době, kdy všichni píšou o Halloweenu. Oba dva svátky jsou mi velice blízké a myslím, že by se tento svátek neměl nahrazovat Americkou "obdobou". Měli bychom na své zemřelé blízké více myslet. Je opravdu škoda, že nyní řeší dušičky pouze prarodiče a rodiče, ale dětem se už tyto svátky nvysvětlují.
    http://life-by-marie.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítím to podobně. A myslím, že bychom měli pamatovat nejen na naše zemřelé, ale i na smrt jako takovou. Když tohle téma přestaneme vytěsňovat, možná se ho už nebudeme tolik štítit a bát...

      Vymazat

Okomentovat

Pojďme si povídat...

Líbí se vám