O divých lidech


Slovanští pohané spatřovali božstva a démony v živlech, přírodních úkazech i v krajinných útvarech. Zvláštní úcty se u nich těšily především stromy a lesy. Ještě v 11. století bylo v našich krajích zvykem navštěvovat křoviny a háje, přinášet oběti lesním velikánům a žádat tak o jejich přízeň a zastání. I přes řadu zákazů si víra v lesní bytosti vždycky našla svou cestu a dodnes o nich vypráví mnoho pověstí. V Rusku se setkáte se zlomyslnými bůžky Lěší a jejich ženuškami Lisunkami. Maloruský Perelestnik je svou podstatou spíše inkubus, který vodí mladé dívky za nos a vysává z nich život. Nejznámější jsou ale diví lidé západních Slovanů, o kterých můžete slyšet vykládat u nás, na Slovensku, v Bulharsku i ve Slovinku.

Lesní či diví lidé jsou nadpřirozené bytosti, které se svým zjevem i způsobem života velmi podobají běžným smrtelníkům. Některé prameny tvrdí, že jejich předobrazem mohli být nekonvenční lidé žijící v ústraní, alternativci a podivíni, kteří se vymykali běžným normám (koneckonců i dnes bývá jistá skupina žen se specifickými názory, chováním a výzorem označována jako lesany). Diví lidé se vyskytují v mužské i ženské variantě, pověsti o divých ženách či divoženkách však značně převažují.

Co se vnější podoby divých žen týká, prameny se v tomto směru značně rozcházejí. Někdy jsou popisovány jako mohutné hrůzu nahánějící obludy s tváří porostlou srstí a četnými bradavicemi, jindy jako drobné ženky s mohutně rozvinutým hydrocefalem. Vlasy mohou mít černé či rudé, dlouhé a neupravené, volně padající až do pasu. Oděny bývají skromně až ledabyle, přednost dávají přírodním barvám, zejména režně bílé a veškerým odstínům zelené. K vybavení divoženek mohla patřit i velká sukovice obtočená hady, věneček z barvínku či vřesová kytice zastrčená za pasem.

Před některými druhy divých žen by nejspíš každý prásknul do bot, jiné by si na první pohled snadno spletl se svou sousedkou. Ovšem jenom do té doby, dokud divoženka nepromluví, nebo se nedá na pochod. Divé ženy mluví lidskou řečí a obvykle i místním nářečím, vyjadřují se však výhradně v záporech (Teta neprosím, nepůjčte mi tu nelopatu.) nebo dokonce pozpátku. Jejich chůze je také zvláštní, divoženky skáčou snožmo jako vrabec. Jejich zvláštní pohyby jsou nejspíš zapříčiněny i neobvyklou anatomickou stavbou, protože chodidla divoženek jsou otočena patami dopředu.

V  našich zeměpisných šířkách je o obrazy ztvárňující divé lidi nouze.
Musela jsem si tedy vystačit  obrazem Les ovika od ruského ilustrátora Ivana Bilibina.

K lidem se divé ženy chovají většinou přátelsky. Rády si od nich půjčují nejrůznější domácí potřeby a nářadí, nebo paběrkují na polích, za což se neváhají štědře odměnit. Lidem, kteří se k nim chovají laskavě a velkoryse, hlídají dům i děti, pomáhají s těžkými pracemi, přinášejí do jejich hospodářství dostatek a bohatství, nebo je podarovávají zázračnými dárky - pecnem či vřetenem, které neubývá, březovým listím, hlínou a kamením, které se změní ve zlato apod. Vyznají se i v bylinách a tajných pokladech přírody a díky tomuto svému vědění připravují kouzelné masti a léky.

Rozšířené jsou i zkazky o sňatcích divoženek s lidskými chasníky. Na rozdíl od lesních panen a vil jdou divoženky do těchto svazků obvykle rády a dobrovolně. Pokud je však někdo urazí, nebo nedodrží co si vymínily, zmizí.

Lakomým a zlým lidem se divé ženy mstí. Dokážou uřknout dobytek, poničit obilí i seslat divý pláč či nemoc na jejich děti. Někdy však páchají nepravosti i bez zjevné příčiny, prostě jen tak, ze zlomyslnosti. Takové nedobré divoženky mohou člověka zavést v lese či utancovat k mrti. Rády také unášejí panny a mládence, ze kterých pak učiní své milence a společnice. Pověstné jsou jejich záměny dětí, kdy lidským šestinedělkám kradou jejich nekřťěňátka a v kolébkách místo nich nechávají své vlastní, velmi ošklivé děti - divouse.

Tematiku lesních mužů a žen zpracovávají i současní tvůrci.
V jejich podání se však spíše než mechem porostlým lidem podobají této rohaté potvoře.
Ne, na obrázku není čert, nýbrž Rýbrcoul - původní podoba Krakonoše.

Jak taková nešťastnice k divousovi přijde, na tom se prameny shodnou. Názory na to, jak takovou situaci řešit se už ale značně rozcházejí. Některé zdroje uvádějí, že je nejlepší nedělat nic, k divousovi se chovat co nejlépe, aby se divoženka nenaštvala a toto špatné zacházení ženě neoplatila na jejím vlastním dítěti. Jiné se s tím nepářou a doporučují divousovi nasekat otružinovým či lískovým proutkem a nepřestávat do té doby, dokud jeho pláč nepřiláká divoženku, která ho se ženou-trapitelkou vymění nazpět.

Na rozdíl od divých žen, divý muž k lidským obydlím moc často nezavítá a možná i proto se o něm pověsti tolik nezmiňují. Obvykle je popisován jako obrovské chlapisko s rukama jak lopaty a plecemi jak medvěd, hustě porostlé srstí či mechem, jehož hlavu zdobí mohutný věnec kapradí. Většinu času tráví v lese, kde honí lesní zvěř a tropí si kruté žerty z lidí, kteří do těchto míst zabloudí. Zjevuje se za doprovodu vichru a bouře, nebo se skrytý pohybuje z místa na místo, haleká a děsí nebožáky. Kdo překročí bludný kořen upadá do jeho moci a bloudí lesem tak dlouho, dokud ho divý muž nezavede do bažin, nebo dokud nepadne únavou a vyčerpáním. Lidová pověra v takovém případě radí, aby se zbloudilý přezul, obrátil kapsy naruby, hodil jednou botou za sebe, nebo si přepásal zástěru naruby. Osvědčeným ochranným prostředkem proti moci divých žen i mužů je pak především česnek, ale také kousek chleba, byť by ho byla i jenom malá kůrka - inu, boží dar.

Stejně jako jeho ženské protějšky, také divý muž dává přednost partnerkám z lidského rodu. Chytá neopatrné mladé dívky, které se vydaly samy do lesa a bere si je za ženu. Pokud od něj dívka uteče, ve vzteku roztrhá jejich společné dítě.

Kromě poutníků a mladých dívek trápí divý muž i lesní pracovníky, zejména hajné, myslivce a dřevorubce. Les je potom plný zvuků - sekání, řezání, praskotu padajících stromů a halekání, podle kterého také divý muž získal své alternativní názvy - Hejkal, Hýkal, či Hejkadlo.

Lesního ducha najdeme také v nádherné manga ekologické pohádce japonského
řežiséra Hajao Mijazakiho - na obrázku coby obrovské plazmatické monstrum,
v civilu jako by z oka vypadl zmíněnému Rýbrcoulovi.

Ve své původní podobě jsou diví či lesní muži, anóbrž hejkalové značně blízcí horkým duchům a démonům, z nichž nejznámější je Rýbrcoul - předobraz známého Krakonoše. Povahy obou těchto čeledí byly z počátku značně ambivalentní. Lesní i horský duch se oba chovali nepředvídatelně, byli divocí a bezohlední, často ale mile překvapili dobrým skutkem a nezištnou pomocí. Zatímco divý muž se postupem času vyprofiloval jako postava převážně zlá a zlomyslná, horské duchy s Krakonošem v čele vnímáme jako bytosti laskavé, dobré a spravedlivé, na čemž má nemalý podíl i večerníčkový seriál Krkonošských pohádek.

Zajímavým a dosti tajemným fenoménem, který se k tematice divých lidí váže je takzvaná divoká honba. Čeští etnografové ji po dlouhý čas považovali za záležitost ryze germánskou a nevěnovali jí tedy valnou pozornost. Postupem času se ukázalo, že se jedná o další sdílené téma, které je doma nejen v německém příhraničí, ale i v oblastech dlouhodobě osídlených převážně českými obyvateli. Díky neúplným záznamům a spíše náhodným zmínkám panují o přesném charakteru divoké honby značné pochybnosti.

Některé pověsti tvrdí, že divoká honbu tvoří sami diví lidé - hejkalové a divoženky - kteří se v čele smečky psů, vlků a jiných dravých zvířat ženou lesem a roztrhají všechno živé, co jim přijde do cesty. Jiné pověsti vypráví, že divoká honba přichází z pekla, vede ji sám ďábel a v jeho patách se valí zástupy rarachů, démonů, vlkodlaků, pekelných psů a koček a jiné čeládky. Takové honby se prý bojí i diví lidé a uchylují se před ní na pařezy označené křížem. Další výklad řadí divou honbu mezi zjevení a přízraky. Jádro této honby tvoří duchové zemřelých lidí, kteří si v této podobě odpykávají svůj očistec. Vůdcem přízraků bývá nejčastěji myslivec či lovec, nebo také loupeživý rytíř. Kdysi jsem se setkala také s pověstí z oblasti Brna, která vyprávěla o divoké honbě tvořené přízraky švédských vojáků, kteří si tímto způsobem odpykávali své krutosti spáchané během třicetileté války.

V našich končinách zpracoval toto téma mladý režisér Pavel Soukup ve svém skvělém erbenovsky hororovém 
kraťasu Lesapán. Pokud se vám ukázka líbí, těšte se na plnou verzi - pan režisér ji slíbil  brzy hodit na youtube.

Tak jako tak, divoká honba je nebezpečný úkaz, kterému se nevyplácí stát v cestě. Když se v nočním lese zastaví čas, vzduch zhoustne a všude je najednou tíživé dusno a napětí, buďte na pozoru. Protože za chvíli je to tady. Prudké poryvy vichru, řvaní, kvílení, dusot a ryk, praskání větví a uširvoucí burácení. V takovém případě vás může zachránit jen plácnout sebou na zem, zabořit obličej do mechu, modlit se a čekat, až to přejde. Ti duchapřítomnější, kteří s sebou do lesa nosí svěcenou křídu, se mohou pokusit kolem sebe nakreslit svěcený kruh, ovšem jak se kreslí křídou po mechu a jehličí, o tom už prameny mlčí. Nevím, nevím...nejlepší asi bude, neproducírovat se za noci po lese.

Ovšem ani skutečnost, že trávíte každou noc doma, způsobně spící ve své posteli, vám nezaručí, že budete mít od divé honby klid. Mnoho pověstí vypráví o případech, kdy si to divá honba zamířila z lesa i na kraj vesnice. Tehdy rozhodně není na místě falešné hrdinství. Jak to může dopadnout hezky ilustruje úryvek z knihy Adolfa Daňka Báje českého Pošumaví:

Jednou chodila v jednej vsi noční honba. Jedna žena poslala na ni psa. Ten byl moc zlej a šel na tu noční honbu a chtěl jí roztrhat. Ale vona se ho nebála, šla k voknu a hodila tej ženě do sednice půl jelena a huhňá: Dyž si pomohla štvát, pomoz taky jíst.
Pokud nechápete, co je na půlce jelena zdarma tak strašného, měli byste vědět, že s dárky od divé honby to nikdy není tak jednoduché. Pokud je člověk přijme, nikdy neví, jestli nejsou uhranuté, zda po nich nezdivousí, nebo zda v nich netkví nějaký jiný nečekaný zádrhel. A nutno také říct, že ne vždy je odměna natolik lákavá jako půlka jelena. Například jedna pověst z oblasti Chodska vypráví, že hospodář si za zapůjčení svého psa divoké honbě vysloužil neuvěřitelně shnilý a smrdutý koňský hnát, kterého se navíc nebylo možno zbavit. Ať dělal co dělal, hnát se pořád vracel, dokud ho na radu své ženy nezakopal pod okap. Nicméně i potom dlouho trvalo, než z domu zmizel ten strašný puch. To opravdu nechcete.

Máme říjen a v tuto dobu je les nejkrásnější. Užijte si procházek a výletů a pokud cestou narazíte, na nějakou nepravost či nepořádek,vyhrňte si rukávy a pokuste se ho uklidit. Lesní muži a ženy to určitě uvidí, a ikdyž všechny ty plechovky, igeliťáky a petky zůstanou nejspíš pouhým odpadem i po vašem příchodu domů, třeba tím přičarujete ještě víc zlata alespoň do toho lesa.



VOZÁB Jakub, Fenomén divoké honby a jeho proměna v čase
STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
MÁCHAL, Jan Nákres slovanského bájesloví 
Praha, 1891
DANĚK, Adolf Báje českého Pošumaví
Praha, Rebcovo nakladatelství, 1948, 210 str.


Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :


Komentáře

Líbí se vám