Svátek Všech svatých a dušičkové tradice ve světě


Svátek Všech svatých je již od 9. století pevnou součástí západo i východokřesťanské liturgie. Zatímco pravoslavná církev jej slaví již první neděli po letnicích, v západoevropském kulturním okruhu připadá až na 1. listopad, kdy na něj další den navazuje svátek Vzpomínky na všechny věrné zemřelé - v našich podmínkách známý pod lidovým názvem Dušičky.


V křesťanské tradici je svátek Všech svatých věnován, jak již jeho název napovídá, všem výjimečně dobrým lidem, kteří si svými skutky a obětavostí vysloužili místo na nebesích a věčnou blaženost. Lidem, kteří nezištně pomáhali bezmocným a trpícím, lidem statečným, pevným, soucitným a laskavým, takovým, jejichž skutky či mučednická smrt dosáhly mohutného věhlasu, i těm o jejichž svatosti věděl jen Bůh.

Dušičky se k svátku Všech svatých přidružily v průběhu 10. století, ve snaze vytěsnit předkřeťanské tradice, které se i přes nelibost církve držely zuby nehty. Výsledkem je obvyklý pohansko-křeťanský slepenec, na které v evropském kalendáriu narážíme v jednom kuse.

V anglosaské tradici, která se uchytila také ve Spojených státech, nacházíme pozůstatky keltských zvyků, spojených se svátkem Sanhaim. Sanhaim, jinak také Samhuinn, an t-Samhain, či Samonios byl typickým svátkem přechodu. Připadal na první tři listopadové týdny, odděloval zimní a letní období a pro kelty představoval počátek nového roku. A stejně jako v případě dalších přechodových svátků i Sanhaim měl být dobou, kdy se stírají hranice mezi světy, kdy mrtví přichází zpět na zem a živí mohou navštívit podsvětí. Ještě James Frazer ve své etnografické bibli Zlatá ratolest identifikoval keltské prvky jako hlavní stavební materiál, ze kterého byla anglosaská lidová podoba svátku Všech svatých - Halloween - vystavena. Dnes již je tato teorie překonána a odborná veřejnost vidí jeho zdroj spíše v odkazu starověkého Říma a židovských tradicích.

Anglosaský Halloween to jsou hlavně strašidelné dýňové lucerny...

Ať tak či tak, svátek Všech svatých byl vnímán jako období, kdy se mohou lidé opět na krátký čas setkat se svými mrtvými, ale kdy se také po zemi potulují nečisté síly, které jsou pro živé hrozbou. Lidé v tuto dobu vzpomínali na své zesnulé, modlili se za jejich duše a vystavovali do oken zapálené svíčky, aby mrtví snáze trefili domů. Svíčky či uhlíky se vkládaly do vydlabaných tuřínů a řep a kromě navigace mrtvých příbuzných mělo jejich světlo sloužit i k očistě a ochraně prostoru a zahnání zlých sil. V severoamerickém prostředí začali irští přistěhovalci vyrábět svícny z typických místních plodin - dýní - a v této podobě se můžeme se strašidelnými lucernami, tzv. Jack-o'-lanterns, setkat i dnes. O jejich původu vypráví mnoho hezkých a napínavých pověstí. Nejznámější je nejspíš ta o opilci Jackovi, který byl sice vagabund, ale také chytrák a dokázal přelstít i čerta.

Dalším způsobem, jak se chránit před nečistými mocnostmi halloweenské noci, bylo maskování. Lidé se převlékali do starých hadrů, černili a malovali si tváře.
Dnešní halloween má na většině míst převážně kolední charakter a je věnovaný zejména dětem. Staré hadry nahradily nápadité kostýmy čarodějnic, strašidel i popkulturních postaviček, ve kterých malí koledníci obcházejí sousedství a nárokují si výslužku voláním Trick or treat! (Koledu, nebo něco vyvedu!). Pokud nic nedostanou, může se lakomec těšit na nějaký drsný kanadský žertík. Zkrátka jako u nás, kde se s tím koledníci místy taky vůbec nepárali.

V našich zeměpisných šířkách je halloween svátkem nepůvodnín a do běžného života se z něj zatím prosadily jenom některé prvky - dýně a lampionové průvody. Uvidíme jak to bude dál. Mně osobně je celkem sympatický a už několik let přemýšlím, jak ho vhodně a citlivě skloubit s místní dušičkovou tradicí.

...a roztomilí malí koledníci.

I přes svoji vnější přitažlivost, zábavnost a všeobecnou rozšířenost, za kterou halloween vděčí zejména silnému vlivu americké kultury a podpoře obchodníků, existují i jiné, neméně půvabné tradice, které se ubírají poněkud jiným směrem. Ty namísto motivu zásvětí a nekalých rejdů akcentují především téma předků a rodiny. Nejznámějším z nich je nejspíš Den mrtvých slavený v Mexiku, který je natolik ojedinělý a krásný a jeho myšlenka do té míry hluboká a milá, že se právem dostal i na seznam nehmotných památek UNESCO.

Tato fiesta kombinuje katolické motivy s předkolumbovskými prvky kultu mrtvých, je veselá, pozitivní a vlídná.

Svátek zesnulých se slavil v Mexiku dávno před příchodem španělských dobyvatelů. Slavil se během celého srpna (devátý měsíc aztéckého kalendáře), zároveň s oslavami ukončení poslední sklizně. Pro Aztéky nebyla smrt cestou do nebe, do očistce či do pekla, tak jak nás to učí katolická církev. Prostě mrtví jen odcházeli do jiného světa. Ten svět se jmenoval Mictlán a vládli v něm, (nezlomte si jazyk) Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Děti měly svůj vlastní „svět“, který se jmenoval Chichihuacuauhco a rostly tam stromy z nichž teklo mléko. A protože cesta byla dlouhá, nebožtíci potřebovali být na cestu dobře vybaveni, nejen jídlem a pitím ale potřebovali na cestu i zvíře, které by je ochránilo při nebezpečné cestě. (V mnoha hrobech se našli kostry psů). Lidé věřili, že jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro ně smrt nikdy neznamenala konec a smutek.
Jana de Galindo Mexický svátek Dušiček 
Mexičané se v tuto dobu připravují na návštěvu svých zemřelých. Připravují pro ně složité zdobné oltáře, které pak obloží nejrůznějšími pochoutkami. Na náhrobcích svých blízkých ozdobených kvítím (u dospělých rudým, u dětí bílým) pak pozůstalí tráví celé noci, hodují, pijí, povídají si se svými mrtvými, zpívají a slaví.
Symbolem a zosobněním těchto svátků se stali Pán a především Paní podsvětí, znázorňovaní jako veselí pestří kostlivci. Paní podsvětí se také přezdívá Catrina, podle slavné kresby La Cavalera Catrina, kterou na svých obrazech proslavil světoznámý malíř Diego Rivera (ano, to byl ten záletný manžel malířky Fridy).
Motiv Catriny využívá mnoho svátečních předmětů, od pestrých kostýmů až po cukrové lebčičky. Typickým svátečním pokrmem je pan de muerto, chlebíček připomínající kosti, s jehož obdobou jsme se ještě donedávna mohli setkat i při našich dušičkových slavnostech. Jak je ten svět malý, že?


To mexické oslavy Dne mrtvých jsou úplně z jiného těsta.

I další země mají svůj způsob, jak si připomínat mrtvé. Ve východní Evropě se pro ně chystá pohoštění - vodka pro muže a bonbóny pro ženy a děti. V některých částech Afriky se mrtví, podobně jako u nás, uctívají svíčkami a květinami. V Japonsku je to také dost podobné, liší se však datum, neboť památce zesnulých je zde věnován Den díkůvzdání a Nový rok. Na Madagaskaru se zase při svátku Famadihana, který se koná každých pět až sedm let, vytahují mrtví z hrobů, balí se do nových rubášů a živí s nimi tančí - věří, že dokud se těla zcela nerozloží, jejich blízcí stále žijí. V Papue - Nové Guineie si pak pozůstalí na výraz nejvyššího smutku dokonce sekají prsty.

Dušičkové svátky i roční doba do které spadají jsou někdy děsivé a morbidní, jindy zase poetické a tajemné a určitě tedy stojí za to, věnovat jim pozornost, kterou si zaslouží. Ať už souzníte s kteroukoliv zmíněnou variantou, nebo jste svým založením puristi, kteří rádi slaví čistě v našem stylu (a to se pak těšte, protože pro vás chystám samostatný článek o českých dušičkách), zkuste je začlenit mezi své rodinné zvyky. Byla by přeci jen škoda, kdyby z nich zbylo pouhé každoroční odhození kytice na hrob ve smyku na cestě z práce.

A takhle zase vypadají křesťanské dušičky v Bangladéši.

Úvodní obraz: Diego Rivera - Sueño de una tarde dominical en la Alameda Central

http://edition.cnn.com/2016/10/18/travel/madagascar-turning-bones/index.html
http://oddculture.com/the-dani-tribe-of-papua-new-guinea/
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
FRAZER, Jame George Zlatá ratolest
5. vyd. Pelhřimov: Aleš Čeněk, 2007, 671 str. ISBN 978-80-7380-017-8
https://www.theguardian.com/world/gallery/2010/nov/01/all-saints-day

Komentáře

Líbí se vám