O přízracích


Ve svém původním významu představuje duch oživující princip, který dělá z hromady matérie živou  bytost. Víra v existenci ducha (a potažmo i duše) se objevuje už v archaických náboženských systémech přírodních národů a tento pojem je také jedním ze stěžejních témat evropské filosofie a teologie. V průběhu času na sebe nabalil nespočet různých významů, nás však bude zajímat jen jeden z nich - duch , coby zjevení zemřelých, přízrak těch co již nejsou fyzicky mezi námi.

Přízraky jsou nehmotné nadpřirozené bytosti lidského původu, utkané ze světla a mlhoviny, které však, i přes svůj nefyzický charakter, disponují nadlidskou silou a mohou manipulovat různými předměty. Dokáží zatížit vůz, že se nepohne z místa, potlouct a podupat zvíře i člověka a způsobit velké škody. Zároveň ale volně prochází zdmi, nepodléhají zemské tíži a hole a kulky jimi bez odporu prochází, aniž by je jakkoliv zranily. Obvykle se jedná o duše osob, které si před mrtí nestihly zařídit své poslední věci, kterým zde nezůstal takříkajíc čistý stůl a které jsou tedy stále silně poutány k záležitostem tohoto světa. Zůstávají v zásvětí a občas se zjevují na místech spojených s jejich pozemským životem, skonem, či posledním odpočinkem. Co do povahové stránky, je většina přízraků velmi vyhraněná. Některé - laskavé a milé - poskytují lidem svou pomoc a ochranu. Jiné - skrz na skrz zlovolné a divoké - škodí i bez zřejmé vnější příčiny. Najdou se však i přízraky, které své chování přizpůsobují dané osobě a situaci, nebo takové, které jsou ke svému okolí zcela netečné.

Přestože je tato kategorie nadpřirozených bytostí značně roztříštěná a její zástupci jsou obyčejně těžké individuality, přece jen lze v jejím rámci vytyčit typické podskupiny, které si nyní představíme.

Bezhlavec


Bezhlavci jsou v našem kraji patrně nejrozšířenějším typem přízraku. Příčinou jejich bezhlavosti bývá válečné zranění, ale také setkání s popravčím špalkem. Vedle rytířů a jezdců se vyskytují i přízraky bezhlavých zvířat. V některých pověstech figuruje bezhlavec jako vůdce noční honby, jeho typickým prostředím jsou však města. Svou hlavu si nosí v podpaží, nebo se s ní vůbec neobtěžuje a noční obchůzky absolvuje bez ní. Je to bytost divoká a temná, setkání s ní končívá fatálně.

bezhlavý rytíř
S bezhlavými přízraky se setkáme po celém světě. Zde můžeme na malbě amerického malíře Johna Quidora vidět, jak bezhlavý jezdec pronásleduje vyděšeného Ichaboda Cranea, výjev to z proslulé povídky Ospalá díra

Bílá paní


Pověsti o bílé paní se do našich krajů dostaly pravděpodobně ze zemí dnešního Německa. Je to přízrak spojený se šlechtickými rody (viz Rožmberkové a jejichž paní Perechta), zjevující se v noci, obvykle na zámcích a hradech. Ustrojen bývá do dlouhých bílých šatů a burgundského kloboučku (hennin) se závojem. Dle ošacení lze prý usuzovat, že víra v bílou paní má ještě předkřesťanské kořeny, neboť bílá byla v pohanských dobách barvou smutku. Se sílícím vlivem křesťanství se v pověstech začaly objevovat i paní černé. Osobně se domnívám, že by barva oděvu mohla mít i jiný význam - symboliku světla a tmy, dobra a zla - protože ve většině pověstí, které jsem četla, vystupují bílé paní jako postavy dobré, zatím co ty černé bývají záludné a zlé.
Obecně jsou ale zjevení hradních paní bytosti laskavé, plnící funkci strážného ducha a opatrovníka rodu i celého panství. Sdílí radosti i strasti svých potomků, pečují o jejich blaho, přináší předzvěsti významných událostí a také dbají na to, aby se dobře jednalo s poddanými i chudinou. Mnoho pověstí po celém našem území vypráví například o tom, kterak se bílá paní rozhněvala, když nebyla jejím chudým rozdána každoroční dávka sladké kaše.

Bírezl


Bírezl, Biereesel neboli pivní osel je divoký přízrak, na který ojediněle narazíme v oblastech, s historicky vyšším podílem německého obyvatelstva. Po smrti se jím prý stávají hospodští, kteří ředili pivo vodou. Bírezl vypadá jako kříženec býka, osla a člověka. Má býčí tělo, lidskou tvář, dlouhatánské uši a je celý porostlý šedou oslí srstí. V noci se zjevuje v místě svého pozemského působení, dělá hrozný rámus, zametá kolem sebe dlouhým ohnivým ocasem a co mu přijde do cesty, to  roztříská. Za trest prý musí vypít všechny zbytky po hostech. Není známo, zda je možné bírezla vysvobodit. Každého, kdo by se mu byl postavil prý jisto jistě zabije.

Bludičky


Bludičky, jinak též světýlka, světlíci, cvendy, zahubenčata, rychmandle či hřbetnáči, jsou nadpřirozené bytosti, které se vyskytují v lidových vyprávěních po celém světě. V představách našich předků se jednalo o duše nekřtěňátek, lidí zemřelých násilnou smrtí případně o duše čarodějnic. Bludičky se zjevují samostatně i ve skupinách, vždy ale v lichém počtu. V podobě modrých či zelenobílých plamínků poskakují po setmělých hřbitovech, u cest, v bažinách a lesích. Nejhojněji se zjevují o Dušičkách, v období adventu a na Štědrý den  po půlnoci. Nejčastěji na sebe berou podobu malých zářících děťátek, která drží v ruce lucerničky či hořící košťátka. Hrubiána, který by na ně pískal, pokřikoval, anebo jim dokonce nadával umí bludičky pořádně vytrestat. Rojí se kolem něj, dorážejí a pálí, až ho svedou z cesty a odtud do bažin, případně po něm skáčou a dupou. Mnoho takových setkání prý skončilo i nezdvořákovou smrtí. Obvykle jsou však světýlka hodná a laskavá. Tomu, kdo se k nim chová mile a slušně je požádá, ráda posvítí, poslouží a pomohou. V takovém případě je na místě poděkovat a věnovat jim svou modlitbu, abychom jim tak zkrátili dobu, po kterou musí bloudit nocí, než se konečně dostanou do nebe. Jako spolehlivá ochrana proti bludičkám prý funguje halena či košile oblečená na ruby.

světýlka
Předobrazem bludiček mohly být různé světelné jevy noční přírody - unikající metan, trouchnivělé dřevo, Eliášův oheň nebo také světlušky. Foto: uqbar

Ohnivý muž


Ohnivým mužem, fajermonem, žavákem, alias světlíkem se stal po smrti člověk, který za svého života přesazoval mezníky, či uorával meze. S pověstí vyprávějící o ohnivé postavě vlekoucí na zádech těžký kámen a lamentující slovy Kam ho dát? se u nás setkáme na každém rohu. Ohnivý muž dokáže měnit svou velikost a brát na sebe nejrůznější podoby zvířat i věcí. Nejčastěji se zjevuje v podobě ohnivého kola, sudu, sloupu či snopu, nebo také jako bílý kůň, kterému z nozder šlehají plameny, černý pejsek či zajíc s velikýma ohnivýma očima, případně jako prostý plamen. Ve většině případů straší ohnivý muž sólo, jenom s tím psem s ohnivýma očima je to poněkud komplikovanější. I v této podobě obvykle běhá tiše a sám po venku. Najdeme ho však i v různých sklepeních a na hradech, kde hlídá skryté poklady, nebo jako doprovod jiného přízraku - nejčastěji černé dámy či bezhlavce - a bez jeho účasti by se neobešlo téměř žádné štvaní. Ohnivý muž má ze své podstaty velice blízko k bludičkám a je také podobně ambivalentní povahy. Občas si tropí zlomyslné žerty, většinou však lidem rád pomůže a posvítí. Sprosté a nepatřičné chování ohnivý muž tresce - nezdvořáka může vážně popálit, zavést do bažin, nebo roztrhat na kusy. Ohnivého muže je možno také vysvobodit - pěkným poděkováním za jeho pomoc, nebo ještě lépe modlitbou za spásu jeho duše.

Mše mrtvých, mrtvý milenec, tiché procesí


Toto jsou tři naprosté klasiky, na které narazíte opravdu všude. Kulisy a rekvizity se mění, základ pověsti zůstává.
První vypráví o stařence či stařečkovi, kteří se díky neklidnému spánku, jak už to tak u seniorů bývá, probudili uprostřed noci a díky silnému měsíčnímu světlu pojali podezření, že už je nad ránem a že zaspali na ranní mši. Následuje tedy chvatný odchod do kostelai, kde nebohý starý člověk po nějaké chvíli zjišťuje, že je obklopen tvářemi sice známými, leč již dlouhou dobu mrtvými. Obvykle bývá zachráněn vedle sedící sousedkou, která mu němě naznačí, aby okamžitě opustil kostel a odhodil při tom na zem kus svého šatstva. Druhý den polekaný senior vypráví lidem ze vsi, co se mu v noci přihodilo, a když všichni dorazí do kostela, najdou zde jeho kožíšek (vlňák, kabát) roztrhaný na kusy. Někdy se v této pověsti objevuje také motiv cestování v čase, kdy se člověk ze strašidelné mše vrátí nazpět do své vesnice, kde však mezitím uběhla již pěkná řádka let.
Druhá pověst vypráví o dívce, jejíž milý odešel do světa, aby se ve chvíli, kdy již dívka ztratila všechnu naději, opět vrátil. Dál už to všichni znáte, mimo jiné i díky Svatebním košilím K. J. Erbena. Milý vyzve dívku, aby s ním hned teď v noci odešla, zavede ji ke kostelu na hřbitov, dívka zjistí, že to není její milý, nýbrž jeho zlý přízrak, zavře se do márnice (kostela, přístavku) a modlitbou uhájí svůj život až do rána. Ráno ji najdou lidé přicházející na mši, dívka jim vypoví svůj příběh a po příchodu na hřbitov najdou kus jejího šatstva, který jí v tom nočním spěchu upadl, roztrhaný na kusy.
Třetí je o pocestném, který po setmění míjel kostel (boží muka, kapličku v polích, hřbitov) a najednou spatřil zástup postav s korouhvemi, bíle zářící do tmy. Postavy se šinuly pomalu a důstojně, v naprostém tichu, až zmizely pocestnému z očí. Když na druhý den vypráví, co v noci zažil, vydá se několik lidí na místo, kde k podivnému zjevení došlo. Nenajdou tam však ani jedno zlomené stéblo trávy, jedinou stopu, žádný důkaz o tom, že by těmi místy prošla lidská noha.

Zatím co ostatních nadpřirozených bytostí ubývá a zkazky o jejich působení už obvykle známe pouze z knížek, pověsti o lidských přízracích jsou živé, neustále vznikají nějaké nové a jejich šíření probíhá tradičními i novými komunikačními kanály lidové slovesnosti. Na aktivity dobrodruhů a foglarovských skupinek, zkoumajících tajemná místa a zákoutí, navázal fenomén tzv. urbexu (vniknutí do opuštěných objektů, jejich vyfocení a rychlé opuštění). Lovci duchů podnikají výlety do přírody  - například do temného Branišovského lesa, či na Ameriku za škrtícím přízrakem nacistického vojáka Hanse Hagena - a strašidelné legendy hojně vznikají i v městském prostředí, jak je toho dokladem již třetí díl sborníku současných urban legends Černá sanitka, který se dočkal i svého zfilmování. Evidentně se stále bojíme rádi.

POHUNEK, Jan Stíny mezi stromy 
1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2015, 179 str., ISBN 978-80-7036-450-5
STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
JANEČEK, Petr Černá sanitka a jiné děsivé příběhy 
1. vyd. Praha, 2006, 367 str., ISBN 80-86523-74-8
Bezejmenná stránka - Bestiář


Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

Komentáře

Líbí se vám