O čarodějnicích


Víra v čáry a čarování, magické praktiky zasahující do chodu světa, je rozšířena mezi veškerými národy. Člověka provází od úsvitu dějin a vzhledem k naší vrozené náboženskosti tomu tak nejspíš i vždycky bude. Původní čarodějové a čarodějky byli vlastně šamané, lidé zajišťující spojení s vyššími mocnostmi, nositelé vědění a moudrosti schopní vykládat, ovlivňovat a komunikovat s jevy, které byly pro archaická společenství tajemné a nevysvětlitelné. Své schopnosti mohli využívat ke konání dobra, dokázali však i vážně uškodit. Běžní smrtelníci k nim proto přistupovali s velkou úctou ale i obavami.


Tento ambivalentní postoj dlouhý čas zastávala i západoevropská společnost. Křesťanství ve svých počátcích považovalo víru v čarodějnictví za pouhou pověru z pohanských dob a ačkoliv první čarodějnický proces křesťanské éry proběhl již ve 4. století, církevní autority toto nakládání s domnělými čarodějkami velmi dlouho zapovídaly a odmítaly. Přestože zákony trestající čarodějnictví smrtí byly v některých zemích zavedeny již od 9. století, ještě do století 12. mluvila literatura o čarodějkách běžně jako o dobrých ženách. Postupně však docházelo k obratu v tomto vnímání. Hranice mezi černou a bílou magií se setřely. Čarování už nebylo považováno za přelud ale skutečné činy lidí, kteří své neobvyklé schopnosti získali díky spojení se samotným ďáblem. V tuto dobu bylo pojetí čarodějnictví velmi podobné představám o kacířství a i obvinění z těchto dvou provinění šla mnohdy ruku v ruce.
Soustavné pronásledování čarodějnic začalo ve Francii a severní Itálii kolem roku 1340, zesílilo na sklonku 15. století. Roku 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu Sumus desidernatis, čímž pronásledováním čarodějnic pověřil Svatou inkvizici. Návodem k rozpoznávání, pronásledování a trestání čarodějnic se záhy stal spis Malleus maleficarum z pera fanatického inkvizitora Heinricha Institoria. Pronásledování vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století, kdy byl popraven největší počet obětí zejména v německých zemích, Švýcarsku a Skotsku. Procesy ale víceméně probíhaly po celé Evropě, účastnili se jich protestanti stejně jako katolíci. Pronásledování probíhalo ve vlnách, spojených s lidskou nespokojeností (hladomory, epidemie, etc.), jednalo se ale o úzkou spolupráci všech společenských vrstev. Stále více se angažoval stát, ke stíhání čarodějnic byl vybudován speciální soudní aparát. Velmi často se využívalo mučení a po jednom obvinění následovalo mnoho dalších, založených na vynuceném doznání. Jeden z nejkrutějších procesů nastal na počátku 17. století v německém Bambergu, popraveno bylo více než 300 lidí včetně dětí. V tomto období se pronásledování čarodějnic rozšířilo i do amerických kolonií. Neblaze proslulé jsou zvláště procesy ve městě Salemu. Konec procesů nastal v průběhu 18. století. Poslední obětí čarodějnických procesů v Evropě byla švýcarská služka Anna Göldi, popravená roku 1782.
STREERER, Michael, Čarodějnictví : Tajné dějiny  
 Přesné příčiny tohoto po tři staletí trvajícího šílenství je těžko určit. Mezi okolnosti, které na něm nesly významný podíl, patří napětí mezi katolictvím a protestantstvím, renesanční zájem o magii a alchymii, války, hladomory, rozsáhlé epidemie smrtelných nemocí i očekávání příchodu Antkrista a konce světa. Na vině jsou však také lidská selhání jednotlivců i celých skupin. Nevzdělanost, fanatismus, mysogynie, chladné prospěchářství, osobní spory, zbabělost, lhostejnost i sprostý cynismus - vlastnosti, které dodnes píší ty nejtemnější kapitoly lidských dějin.

Od 19. století se ovšem začala lidová magie opět více méně svobodně praktikovat, ačkoliv i nadále musela čelit mnohým překážkám, a od 20. století je její popularita trvale na vzestupu. Součástí naší dnešní kultury je tak mnoho novopohanských kultů, ale i čarodějnictví bez náboženského přesahu v podobě nejrůznějších způsobů věštění, systémů osobního rozvoje, alternativní léčby, spritualismu a ezoterických škol.

Toť velice stručně k dějinám čarodějnictví v Evropě. Nyní ale něco o fenoménu čarodějnictví z pohledu naší lidové kultury. V ní jsou nositelkami čar a kouzel převážně ženy a to ženy dvojího základního typu - čarodějnice lidské a mytické.

Mytická čarodějnice je ve své podstatě postavou nadpřirozenou, vtěleným archetypem čarodějnictví, který se často prolíná i s představami dalších nadpřirozených bytostí jako jsou například divé ženy, jezinky či můry. Typickou představitelkou mytické čarodějnice ve slovanském kulturním okruhu je ježibaba - šeredná stará kostnatá babice, převážně zlovolného charakteru. Ježibaba žije daleko od lidí, v podivném obydlí (perníková chaloupka, chalupa na kuří nožce), umí čarovat, létat vzduchem (na koštěti, ohřeblu, v hmoždíři) a mívá také sklony k lidožroutsví. Někdy může být její role také kladná, kdy mytická čarodějnice získává podobu moudré sudičky či vědmy (O třech přadlenách, Šípková Růženka), tyto případy však nejsou příliš časté.

Naopak lidští čarodějové a čarodějky jsou na první pohled obyčejní smrtelníci, stejní jako já nebo vy. Znalosti čar a kouzel čerpají z magických knih - grimoárů, nebo se jim učí empiricko-intuitivní cestou, zejména vykonávají-li zaměstnání, díky kterému jsou značně zcestovalí nebo úzce spjatí s přírodou. Scopnost čarovat tak byla přisuzována zejména vysloužilým vojákům, pastýřům, myslivcům, mlynářským krajánkům, kovářům, cikánům, ženám-bylinkářkám (tzv. bohyním) a absolventům zvláštních kouzelnických škol (černokněžníkům).
Bylinkářky, kováři, pastýři - vědmy a mudrcové - znali taje přírody, uměli léčit nejrůznější neduhy, řešit složité životní situace, ale také zažehnávat zlá kouzla. Myslivecké čáry měly zajistit přesnou mušku, naopak vojenské a zbojnické ochranu před střelami. Cikáni dokázali zvlášť dobře ovládat oheň a tomu, kdo jim prokázal nějakou laskavost se často odvděčili mocným kouzlem, které chránilo střechy stodol i stavení před červeným kohoutem. Velmi bohatý byl repertoár kouzel zlodějských. Například ručička nekřtěňátka dokázala svému majiteli zajistit neviditelnost, zlodějská polévka pak bezpečnou zdařilou krádež. Zvláštní sortou čarodějníků z našich pověstí jsou černokněžníci, jejichž postavy měly předobraz v hledačích pokladů, kteří do našich krajin přicházeli z ciziny a to zejména z Itálie (Vlachové) a naše předky udivovaly svou neobvyklou mluvou, chováním, ustrojením i celkovým výzorem. Někdy se o černokněžnících tvrdilo i to, že jsou to zběhlí studenti kněžské řehole, kteří prý pomáhají lidem i zvířatům a svou dobrotou se podobají světcům.

Nejčastěji se však v bájích a pověstech setkáme s čarodějnicemi, které své umění využívají výhradně k sobeckým, neřku-li zlým záměrům. Takové čarodějnice jsou ve spojení s temnými silami a spolu se svými družkami se pravidelně slétají na sabatech, konaných na vrcholcích hor a křižovatkách cest, kde společně provozují své nekalé rejdy. Pomocí zaklínadel a kouzelných mastí dokážou létat povětřím. Pečou buchty z popela, umí stahovat kravám mléko, přivolat bouři a krupobití, uškodit zvířeti či nepohodlnému člověku. Mohou uřknout slovem, ofouknout, nebo očarovat pomocí tzv. voltů (předměty sympatetické magie opatřené částí těla - nehty, vlasy - či věci zapůjčené od dané osoby - dížka, šátek). Některá jejich kouzla je možno zrušit mocným protikouzlem (které v pověstech postiženým obvykle poskytují právě ony moudré a zkušené vědmy, kovářky, krajánci, vojáci atd.), jiná však nepominou dokud je čarodějnice živa.

Kdo by chtěl zlou čarodějnici (či čarodějníka) rozpoznat, má k tomu vhodnou příležitost o vánocích. Podíváte-li se totiž při půlnoční mši skrze věneček z chvojí, uvidíte všechny čarodějnice stát s tváří odvrácenou od oltáře. Někdy se zase traduje, že je k tomuto účelu zapotřebí posadit se za oltář na stoličku vyráběnou v období od svaté Lucie (13.12.) do dne božího narození a na shromážděné se podívat skrze kus desky z rakve, ze které vypadl suk. Která žena je čarodějnice, ta se viděna dírou po suku zjeví s dížkou na hlavě. Jiná verze zase zaměňuje víko od rakve za punčochu či vařečku vyráběnou opět od svátku svaté Lucie až do narození Páně a určitě by se našlo i mnoho dalších postupů

Tak jako byl bohatý repertoár magie černé, i obranných prostředků proti jejímu působení byla celá řada. Pomáhaly bylinky (černobýl, bříza, jeřabina, petrklíč ), kříže, svěcené kočičky, voda a hostie, mák a sůl rozsypané kolem domu nebo lůžka, magický hluk (práskání bičem, zvonění zvonů, rozbíjení hliněného nádobí), ochranné kruhy nakreslené křídou či upletené ze slámy a mnoho a mnoho dalších, z nichž nejsilnější a nejúčinější měl být očistný oheň. Ale to už se zase pomalu vracíme tam, kde končí roztomilá pověra a začíná opravdová hrůza. Koneckonců, Bůh ví, co bychom skrze ten věneček z chvojí viděli, kdybychom se jím podívali sami na sebe...


Obraz: Francisco Goya - Čarodějnický sabat

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
STEJSKAL, Martin Labyrintem míst klatých 
1. vyd. Praha: Eminent, 2011, 1006 str., ISBN 978-80-7281-415-2
KANDERT Josef, Náboženské systémy - Člověk náboženský a jak mu porozumět 
1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 200 str., ISBN 978-80-247-3166-7
STREERER Michael, Čarodějnictví - Tajné dějiny 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008, 192 str., ISBN 978-80-204-1650-6
http://www.okpb.cz/webit/medailony/sobotka/Obr/BajneBytosti.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Čarodějnictví
http://www.sacred-texts.com/grim/


Další díly seriálu Nadpřirozené bytosti z českých bájí a pověstí :

Komentáře

Líbí se vám