Modrý život


 Není to nic tak zvláštního, pokusím se ti to vysvětlit. Snad víš, že se o šlechticích říká, že mají modrou krev? No, a já se snažím žít jako šlechtic. Takový ten pravý, skutečný. Ti přece kdysi byli a taky dneska jsou lidé s vzácnými a krásnými vlastnostmi - vždyť právě pro ně byli do šlechtického stavu povyšováni. A já chci být taky takovým aristokratem, ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mě přešel bez mé zásluhy, ale abych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si vytvořil takový nový, vzorný život a snažím se jím žít.


Tohle jsou slova Ládi Vilemína, čestného a ušlechtilého chlapce, hrdiny prvního románu Jaroslava Foglara Přístav volá. Kniha poprvé vyšla již v roce 1934 a od té doby začaly žít svým modrým životem už stovky holek a kluků, mužů i žen a touha být dobrým, pracovat na sobě a něco v životě dokázat nás neopouští ani po více než osmdesáti letech. Je nám koneckonců vlastní, vždyť bez ní by nebylo pohybu. A kde není pohyb, to už je skorem smrt.

A jak tedy takový modrý život vypadá? Je to arch papíru s daty a okýnky, která si můžeme vybarvovat podle toho, jak se nám ten který den daří naše závazky plnit. První tři sloupečky - ranní cvičení, čištění zubů a otužování - by nám nejspíš nemusely činit až tak velké obtíže (no ačkoliv). Dále bychom měli slušně mluvit (osobně tohle opravdu nedávám, jsem dost vznětlivá patronka), čestně jednat, konat dobré skutky a dopřávat radostné prožitky také sami sobě.

Úkoly jsou to mnohem těžší, než by se mohlo na první pohled zdát. Jejich plněním se však můžeme mnohému naučit. Potrénovat svou vůli, odpustit si občasná selhání a drobné nedokonalosti, odlišit co je podstatné a na co se můžeme naopak tak trochu vykašlat.

Jak my lidé vlastně žijeme? Veškeré prostředky, síly, čas i potenciál soustředíme téměř výhradně na sebe. Snažíme se získat práci snů, zajistit si kariérní postup, najít si dokonalý protějšek, mít  ním dokonalé děti a žít šťastně až do do smrti. Na tom samozřejmě není nic špatného. Chceme být úspěšní, tak se snažíme a mnohdy se nám to i daří. Ale to štěstí, potvora, se přesto jaksi nedostavuje. Snad je to tím, že tolik zanedbáváme měkké dovednosti a cíle. Bojíme se být soucitní, udělat něco pro druhé nám přijde jako ztráta času, nechceme se otevřít, aby toho někdo nezneužil, neangažujeme se, protože předem očekáváme zklamání. Výsledkem je tvrdý svět, ve kterém všichni žijeme, a vnitřní prázdnota, kterou nedokážeme zaplnit.

Samozřejmě nejsem první, kdo si toho všiml, popsali to už mnozí a to mnohem lépe a obratněji než já tady. Možná jste už nějaké knihy na tohle téma četli a možná jste k tomu sami došli. To je ten první krok. A co tedy s tím? Změnit to. A ano, hádáte správně, teď teprve přijde to pravé maso, protože měnit myšlenky v činy je hrozná dřina. Je to náročné a občas taky pěkně složité. Člověk neví odkud začít, neví jak na to, občas si toho v prvotním entuziazmu naloží tolik, že pod svým břemenem padne a jako bonus musí čelit tázavým pohledům svých blízkých a blahosklonným poznámkám těch, kteří vědí o čem je život, nebo dokonce otevřenému posměchu. A v takové situace potřebuje především co? Parťáky. Spojence, kteří poradí, podpoří a pomohou.

A za tímto účelem tedy vznikla tato nová rubrika. V Modrém životě si budeme povídat o tom, co všechno můžeme udělat pro to, aby byl svět o něco lepším místem k životu. Budu vám zde předkládat své osobní zkušenosti, představovat vám lidi a projekty, kteří si dali za cíl páchat dobro. Pokud se rozhodnete zapojit - podělit se o svou zkušenost, poslat mi námět, postěžovat si, zakňourat si, nebo se naopak pochlubit - bude to skvělé.

Protože láska a soucit není slabost. Protože být hodný neznamená být hloupý. Protože otevřít své srdce je ta největší odvaha.

Modrým životem můžete samozřejmě žít jen tak, u sebe v hlavě, pokud si ale chcete vybarvovat modrá okénka a cítíte, že by to mohla být dobrá motivace, můžete si ho stáhnout třeba zde.

Komentáře

Líbí se vám