Velikonoční beránek


Beránek je jedním z nejstarších křesťanských symbolů, za kultovní zvíře byl považován již v dobách starozákonních a setkáme se s ním už u předhistorických pasteveckých kultur. Pro evropská pohanská společenství symbolizovalo jehňátko, rodící se leckdy ještě na sklonku zimy, příslib jara, upomínku zázraku zrození a věčného koloběhu života.
V hebrejské starozákonní tradici beránek na symbolické úrovni představoval Izraelitu coby člena božího stáda a byl také nejčastější obětinou přinášenou Bohu, ať už ku příležitosti nejrůznějších svátků a výročí, nebo jako oběť za odpuštění hříchů a individuální viny, popřípadě jako oběť zástupná. Smysl starozákonní oběti je dvojí, v obou případech velice výchovný. Bůh už za hřích nevyžaduje oběť naší vlastní krve, slevuje na krev beránkovu a místo přímého trestu nás učí, že hřích je záležitost všestranně nevýhodná, neekonomická a prodělečná. Druhým výchovným aspektem obětování je naučit nás se dělit. Jen ten kdo je ochoten dávat, může také přijímat.
Obětování beránka je také jedním z nosných motivů židovského svátku Pesach, kterému se v křesťanké biblické tradici přezdívá židovské velikonoce. Dnešní pesach je svátkem značně spletitým, ke kterému se váže mnoho příběhů, významů a výkladů. Předpokládá se, že jeho původ spočívá již v pohanských předbiblických dobách, kdy došlo ke spojení dvou archaických svátků - pasteveckého svátku pesach a raně zemědělského svátku maccót, známého též jako svátek přesnic či nekvašených chlebů.

a2516d6d-03df-4c8e-ad91-3e5863a94913_1316_608_fit.jpg
Beránci byli za kultovní zvířata považováni již v archaických pohanských dobách. Na obrázku je Dobrovický beránek starý 5500 let, který se našel v hrobu slovanské ženy na hradišti Švédské šance, zdroj: Dobrovická muzea
Původní pesach byl vlastně obdobou svátků prvního jarního výhonu, které známe i z našeho prostředí. U archaických národů předního východu spočíval v tom, že začátkem jara pastevci se svými stády opouštěli zimní horská stanoviště a odcházeli do údolí a nížin, aby zde přečkali letní období sucha. V temnotě noci nového měsíce po jarním přechodu se však skrývalo velké nebezpečí. V tuto dobu prý obchází světem zlý démon, prahnoucí po krvi prvorozených. Na obranu před touto hrozbou zabili pastevci zvíře, jeho krví pomazali vchod do stanu a z těla si pak připravili posvátnou pečeni. Pojídáním masa docházelo k rituálnímu ztotožnění lidí a obětovaného zvířete. Démon si líznul krve u vchodu a uspokojen touto úlitbou překročil stan a pokračoval k dalšímu obydlí. Rodina byla zachráněna.
Tento motiv, ačkoliv ve značně pozměněné podobě, byl přenesen i do starého zákona. Všichni známe vyprávění, kterak se Bůh smiloval nad Izraelity a ochránil je před desátou ranou egyptskou právě díky tomu, že si dveře svých domovů označili krví obětovaných beránků. Označená obydlí Bůh minul, v ostatních vybil vše prvorozené, ať už zvíře nebo dítě a neušetřil ani faraonova prvorozeného syna. Zlovolný démon zde byl tedy nahrazen spravedlivým Hospodinem a pomazání krví už nebylo pouhou vychytralou lstí, ale riskantním přihlášením se ke své víře.

1200px-Francisco_de_Zurbaran_006.jpg
Beránek boží byl častým motivem evropského malířství. Na fotografii obraz barokního mistra Francisca de Zurbarán, který najdete v madridském Museo del Prado
Beránek, jako zvíře bez vady - nevinné, mírné a čisté - se stal také hlavním motivem křesťanských velikonoc. Předobraz tohoto starého křesťanského symbolu nacházíme již v přirovnání z Janova evangelia, kde svatý Jan Křtitel po setkání s Ježíšem praví: Hle, beránek boží, který snímá hřích světa. (Jan 1, 29). Beránkem božím (Agnus dei) je zde samotný Ježíš Kristus - nositel nové smlouvy, spasitel a vykupitel, který se obětuje za druhé, aby je tak vysvobodil z područí jejich hříchů, tím že jim zákony Boží vepíše přímo do srdce.

Věcnou připomínkou, nebo lépe zpřítomněním obou výše zmíněných biblických událostí, je starý církevní zvyk, při kterém se na Hod Boží velikonoční požívá svěcený beránek. První písemné zmínky o svěcení beránků na našem území spadají do období středověku. Tehdy se ještě jednalo o beránky masité. Podle Tomáše Štítného ze Štítného (14. stol.) prý jejich kosti sloužily i k blíže nespecifikovanému lidovému čarování vůči žabám. Od konce 16. století pak byl beránek tradičním dárkem, kterým se lidé navzájem obdarovávali o Zeleném čtvrtku. S přechodem od pastevectví k převážně zemědělskému typu hospodaření se dostupnost skopového masa  zhoršovala (některé prameny také tvrdí, že se skopové ani jehněčí v našich krajích nikdy netěšilo nějaké zvláštní oblibě) a v 19. století byla jehněčí pečeně definitivně nahrazena beránkem upečeným ze sladkého těsta, kterého si na Velikonoce dáváme dodnes.

Symbol beránka se objevoval také na další velikonoční svěcenině, se kterou se bylo možné etkat ještě počátkem 20. století. Jednalo se o takzvané agnusky, mosazné medailonky s vyobrazením Beránka Božího, které o Velikonocích dostávaly děti od svých kmotrů a kmoter. Předchůdci těchto dárků jsou doloženi již od 5. století, kdy byli novokřtěnci obdarováváni přívěsky s podobou beránka, odlitými z vosku skapaného z velikonočního paškálu.

Agnus_Dei_Pie_IX_1858.jpg
Agnusky vydané r. 1858 papežem Piem IX., zdroj: Emartin

Pokud se na velikonoce chystáte péct beránka a stále hledáte recept, dovolím si vám nabídnout ten svůj. A jako vždycky - bez mléka a bez vajec.

Piškotový velikonoční beránek


  • 3 hrnky polohrubé mouky
  • 1 hrnek hladké celozrnné špaldové mouky
  • 10g jedlé sody
  • 2 lžíce maizeny (kukuřičný škrob)
  • 1 hrnek moučkového cukru
  • 1 hrnek aquafaby (voda po vaření cizrny, nebo slitá z cizrny konzervované)
  • špetka soli
  • 3 vrchovaté lžíce jablečného pyré
  • 1/2 šálku oleje
  • 1/2 šálku vody nebo rostlinného mléka
  • vanilkový lusk

Do větší mísy si prosijeme obě mouky, sůl a jedlou sodu. Vše pečlivě promícháme. Přidáme jablečné pyré, olej a začneme zpracovávat těsto. Postupně přiléváme vodu nebo mléko, dokud nezískáme řidší těsto, které bude mít konzistenci jako to na klasickou bábovku.

Do vyšší nádoby vlijeme aquafabu a pomocí mixeru z ní ušleháme tuhý sníh, do kterého pak postupně vešleháme cukr, maizenu a dřeň z vanilkového lusku. Vás, kteří nemáte s cizrnovou vodou žádné zkušenosti, mohu ubezpečit, že se opravdu není čeho bát. Aquafaba se dá vyšlehat bez jakýchkoliv obtíží, výsledná pěna pěkně drží (dají se z ní péct i oblíbené pusinky či vyhlášený Viktoriin dort) a neponechává si pachuť ani vůni luštěnin.

Cukrovou pěnu opatrně vmícháme do připraveného těsta. Vařečkou nekvedláme, namísto toho s ní těsto jen tak nadlehčujeme a překládáme, aby nám pěna nespadla. Jakmile jsou obě části dokonale spojené, vlijeme těsto do dobře vymazané a vysypané formy a vložíme do trouby předehřáté na 200°C.

Po cca 10 minutách stáhneme teplotu na 180°C a pečeme přibližně dalších 20 minut. Poté provedeme zkoušku špejlí. Tu zapíchneme do středu beránka a pokud nám na ní zůstane trocha syrového těsta, dáme naše dílo ještě na několik minut péci.

Hotového beránka opatrně vyklopíme. Pokud se mu nebude chtít z formy ven, zkusíme uvolnit připečené okraje těsta nožem a přikrýt formu namočenou utěrkou. Hotového beránka pocukrujeme, popřípadě polijeme karobovou polevou (rozehřejeme a smícháme 120g kokosového oleje, 100g cukru, 2 lžíce karobu, 1/2 lžíce maizeny). Z rozinek uděláme očička, na krk uvážeme mašličku a v neděli pak dobrou chuť.

20180329_091147_41065624162_o.jpg

VAVŘINOVÁ, Valburga Malá encyklopedie velikonoc
1. vyd. Praha: Libri, 2006, 379 str., ISBN 80-7277-292-9
HELLER, Jan Tři svědkové
1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1995, 206 str., ISBN 80-85241-73-0
VÁCLAVÍK, Antonín Výroční obyčeje a lidové umění
2. vyd. Luhačovice: Atelier IM, 2010, 68str., ISBN 978-80-85948-74-5


Komentáře

Líbí se vám