Svátek Božího těla


Svátek Božího těla (Factum Sanctissimi Corporis Christi), jinak také slavnost Těla a krve Páně či Nejsvětější svátosti oltářní, je pohyblivým svátkem pozdního jara, oslavou Krista a památkou ustavení Eucharistie.

Jeho původ je datován již k 12. století, kdy došlo k nebývalému rozmachu kultu svatého přijímání. Opakovaná vidění augustiniánské řeholnice Juliány z Lutychu a zejména pak velký eucharistický zázrak v italském Orvietu byly přímým podnětem k zavedení zvláštního svátku k uctění oltářní svátosti. Stalo se tak roku 1264, bulou papeže Urbana IV., ve které byl svátek Božího těla prohlášen za oficiální katolický svátek společný pro celou církev. Jeho datum bylo stanoveno na čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice. Tato volba nebyla dílem náhody, nýbrž symbolickým odkazem na čtvrtek Zelený a poslední večeři Páně, při které byla svátost oltářní ustanovena samotným Ježíšem Kristem. První slavnostní průvod navazující na předepsanou sváteční liturgii se odehrál v Kolíně nad Rýnem mezi lety 1274-79, odkud se tento okázalý typ oslav velmi rychle šířil, aby již ve 14. století opanoval téměř celou katolickou Evropu.
Jak se tradice božítělových průvodů časem vyvíjela, postupně na sebe nabalovala pestrou směsici nových prvků, náboženských i světských, městských i lidových. Triumfalistická procesí, vyjadřující jednotu věřících a přítomnost celého Krista v eucharistii, se tak stala také přehlídkou sociální a mocenské skladby městských i venkovských společenství, jejich institucí, cechů i bratrstev. Ve středoevropské tradici se do jejich podoby významně promítly také prvky převzaté z polních a prosebných procesí. Nutno říct, že Boží Tělo se utvářelo především jako slavnost městská a jeho bohatá a efektní podoba lákala do měst také venkovské obyvatelstvo, které se rádo zajelo podívat na všechnu tu neobvyklou pompu a parádu.

Letnicni_zvyky_a_obyceje-page-079.jpg
Božítělový průvod včera... (Uherské Hradiště, 1955)

Typický průběh božítělových slavností byl následující:
Ve čtvrtek ráno, po slavné mši svaté, se před kostelem seřadil průvod. Jeho uspořádání se mohlo s ohledem na místo a dobu lišit, vždy však podléhalo přísným a pevně stanoveným pravidlům. Jádro tvořil kněz, kráčející pod baldachýnem a okázale nesoucí monstranci. Dále družičky - bíle oděná děvčátka, posypávající zem okvětními lístky, které si nesla v košíčcích, mladíci a vybraní mužové nesoucí korouhve, dále také studentstvo a hudebníci. Na počátku průvodu byl obvykle nesen kříž či jiný svatý symbol. Zbytek účastníků byl rozdělen do skupin podle jejich společenského významu, pohlaví a rodinného stavu.
Za doprovodu hudby se průvod ubíral od kostela ke čtyřem slavnostně vyzdobeným oltářům, symbolizujícím čtyři světové strany - skutečnost, že Bůh vládne celým světem. Oltáře se obvykle stavěly před domy významných městských činitelů, nebo podle obyčejového práva tam, kde stávaly od nepaměti a někdy také na volném prostranství před kostelem. Cesta byla lemována májkami, březovými ratolestmi, květy a posypána travou. Okna domů v ulicích, kterými se průvod ubíral, zdobily obrazy svatých, svícny s rozžatými svíčkami a další záplava květů. Před oltářem se vykonala předepsaná pobožnost, někdy se odehrála i krátká divadelní scénka, vztahující se k tématu eucharistie, a za zpěvu nábožných písní a modliteb se pokračovalo dál. Po návratu k hlavnímu oltáři byla pobožnost zakončena chvalozpěvem sv. Ambrože Tebe, Bože, chválíme (T deum).

Slavnost_Tela_a_Krve_Pane_v_obci_Pohled_12.jpg
... a dnes (Pohled, 2015), zdroj: Pohled111

Jak již bylo řečeno, velkou roli při božítělových oslavách hrály zejména květy a zeleň. V církevním pojetí se jednalo o prvek čistě oslavný, v lidových představách však byla považována za mocný prosperitní prostředek nadaný magickou silou. Veškerá zeleň zdobící cestu i oltáříky, požehnaná cestou či dotykem monstrance, byla prostými lidmi velmi ceněna a po skončení slavnosti si ji účastnící procesí odnášeli s sebou domů. Z kmenů božítělových májek se dělaly roubíky ke svazování obilí, které měly mít moc chránit úrodu před myškami a jinými hlodavci. Svěcené svazečky či věnečky z vybraných rostlin (měsíček, plicník, máta, třezalka atd.) se zastrkávaly za obrazy a kříže, aby chránily domácnost i dobytek před újmou. Odvar z těchto bylin dokázal uzdravit nemocná domácí zvířata i posílit šestinedělku. Věneček se při bouři pálil, nebo se zastrkával na půdě za trám, aby do domu neuhodilo. Božítělové březové větvičky se také zapichovaly do polí lnu a obilí, aby tak znásobily budoucí úrodu a ochránily plodiny před krupobitím. A božítělový věneček pletený z větviček dřínu dokázal svého nositele ochránit i před zlou mocí divých lidí.

Video z Božítělového procesí ve Slovenských Maduniciach kolem r. 1942

Na našem území zaznamenal svátek Božího těla svůj největší rozkvět v době pobělohorské a velmi oblíbený byl také za první republiky, kdy byl dokonce ustanoven svátkem státním. Přišly ale také časy, kdy byla jeho sláva na ústupu, ať již v období reformace, za obou světových válek nebo během let vlády komunistického režimu. V těchto časech opouštěla božítělová procesí veřejný prostor a přesouvala se do soukromí kostelů. Přesto existuje i dodnes několik míst, na kterých si božítělové slavnosti uchovaly svou kontinuitu a tradiční podobu (Olešná na Horácku, Mrákov na Chodsku). Některé farnosti se je také snaží obnovovat, ačkoliv v mnohem střídmější podobě a s ohledem na rytmus současného světa. Slavnosti Božího těla tak dnes můžete oslavit například s občany bílovické farnosti, Starého města, Uherského Hradiště, Domažlic, Velehradu, Koclířova u Svitav, Čejkovic, Zbraslavi u Brna a mnoha dalších míst. Ale nezapomeňte se podívat do kalendáře! Oproti původní zvyklosti se dnes tyto slavnosti konají obvykle až v neděli.

Úvodní foto: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=bozi-telo-ve-stitarech&cisloclanku=2013060023

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové k
ultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
NULK, Letniční zvyky a obyčeje
1. vyd. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2014, 636 str., ISBN 978-80-87261-96-5

Komentáře

Líbí se vám