Červenec v pranostikách


Na otázku původu jména měsíce července se nabízí několik možných odpovědí, stejných jako v případě jeho předchůdce června. Nejpravděpodobněji z nich se v současnosti jeví ta, která za společný slovní základ obou názvů považuje slovo červená, což je převažující barva dozrávajících a v červenci již plně zralých plodů třešní, višní, jahod, malin, rybízu a dalších darů léta. Vývoj a vzájemný vztah těchto dvou měsíců je poměrně spletitý a překvapivý. Jak jsem se už kdysi zmiňovala, v lidovém prostředí nebylo dlouho až tak samozřejmé dělit rok rovnoměrně na dvanáct stejně dlouhých částí. Červen tehdy představoval mnohem delší časový úsek, který byl později rozštěpen na dvě (až tři) části. A z jednoho června tak byly najednou dva - první a druhý, velký a malý, zkrátka červen a červenec. A aby toho nebylo málo, tyto dva názvy se také velmi často navzájem zaměňovaly. Zkrátka zmatek nad zmatky.
Podobné složitosti jsou však i s latinskými názvy těchto dvou měsíců. Dokud se jelo podle staršího římského kalendáře bylo vše ještě v pořádku. Červen - junius - byl měsícem vládkyně bohů Junony, červenec pak nesl prozaické označení quintilis (pátý) označující jeho pořadí v tehdejším kalendáři. Problémy nastaly až po smrti Julia Caesara, kdy byl pátý měsíc na počest velkého státníka přejmenován na julius. Díky tomu tak mají z názvů názvů šestého a sedmého měsíce zamotanou hlavu nejen Češi, ale také Slováci (jún-júl), Němci, Švédové, Norové, Dánové (juni-juli), Španělé (junio-julio) a vlastně skoro všichni.
Od letního slunovratu se sice dráha Slunce opět začíná klonit směrem k zimě, dne však zatím ubývá pouze nepatrně aniž bychom to blíže zaregistrovali. Na dobrodružství, na výpravy, na hraní, na koupání, na toulání, na bloumání, na to všechno je tak více času. V minulých dobách (a pro některé z nás to bohužel platí dodnes) však byla romantická letní zahálka luxusem, který si mohl málokdo dovolit. Rolníci, jejichž životy byly přímo svázány s hospodářstvím, měli v tuto dobu plné ruce práce a plné hlavy obav. Pokračující senoseče, sklizeň bylin, ovoce, zeleniny a v druhé polovině měsíce také počátek nejdůležitější části agrárního roku - sklizně obilí. To vše bylo nutno stihnout, najednou a pokud možno v co nejkratším čase, aby zralé plody nestihla poničit jedna z častých letních bouří. Během žní byla tedy každá ruka dobrá. A tak vznikly letní prázdniny. Ne, nedělám si z vás legraci. Až do 18. století měly děti volno pouze několik týdnů během září a října. V roce 1787 však císař Josef II. v rámci svých školských reforem stanovil hlavní prázdniny na měsíc červenec a srpen, a to právě proto, aby mohly děti pomáhat na poli při žních.

K bohaté sklizni měla dopomoci nejen usilovná práce, ale také složitý systém rituálů a magických opatření. Tak jako každá jiná práce, byla i sklizeň obilí zahájena modlitbou, případně přežehnáním pracantů i jejich nářadí. Následovalo zaříkávání, aby žence při práci nebolelo v zádech a měli dostatek síly. Na Strážnicku se sekáči za tímto účelem převazovali povříslem či stébly obilí, jinde bylo zvykem válet se po zemi. Na první a poslední pokládku se kladla hrst obilí složená do kříže. Starým žatevním zvykem bylo také vázání hospodáře, statkáře či náhodného návštěvníka, který by vstoupil na pole. Dotyčný byl stébly obilí či povřísly svázán na nohou, rukou či přes rameno, za což se musel vykoupit peněžním darem, pivem nebo kořalkou. Podobně si své zásoby zajišťovaly i ženy - trhačky - které měly na starosti sklizeň a zpracování lnu.
Při sklizni obilí, lnu i jiných plodin se také uplatňovala zásada neodnést veškerou úrodu, vycházející z představy o nepřetržitém vegetačním cyklu, kdy staré dává vzniknout novému. Při dožínání se tak na poli nechávala nepožatá místa tzv. kozy, jejichž klasy se svazovaly do svazků, stodol neboli sibilijí a zdobily čerstvými květy. Zbylá stébla lnu se zase svazovala a stáčela do copů a podobná praxe platila i pro česání ovoce a sklizeň zeleniny. Ohlasy těchto zvyků najdeme dodnes v lidových bájích a pověstech, kde moudrý člověk nechává zbytky úrody na poli jako úlitbu divým ženám a ostatním dětem matky přírody.
Během léta bylo také více než kdy jindy slyšet zvonit kostelní zvony. Tzv. zvonění na mraky byl zvyk z rodiny magických hluků, který měl ochránit stavení i polnosti a zažehnat nepřízeň počasí. Věřilo se, že zvuk zvonů dokáže přemoci bouři, kroupy, vichřici i mráz, ukončit dlohotrvající deště, nebo je naopak přivolat v obdobích sucha. Kam až dolehl jejich hlas, tam bylo vše chráněno před bleskem i bouřkou. Tato metoda samozřejmě ne vždy zafungovala a zvyk zvonění na mraky se tak postupně rozrůstal o mnohé další praktiky, které měly jeho účinek pojistit. Zvonit se tak muselo ve správnou chvíli, správně dlouho, ve správném rytmu, za žádné okolnosti umíráčkem a tuto činnost také nemohl provádět jen tak leckdo.
Kromě toho měla v ženeckých obyčejích své místo také magie prvního a posledního, jejíž stopy se s postupem času přenesly i do zvyků mlateckých. Tomu, kdo sežnul poslední pokládku, se dostalo hanlivého přízviska žebrák, starý, durak i vůl, říkalo se o něm, že zůstal na koze, nebo že dře kozu.  Poslední žnečce či vazačce se prorokovalo, že bude brzy kolíbat, anebo že se vdá. Zvláštní význam měl první snop, který zpravidla vázal sám hospodář nebo hospodyně. Měl mít tu moc zaručit budoucí úrodu, ochránit sklizeň a smířit si pažravé myši, kterým býval ponecháván jako symbolické výkupné (prvotina). První či poslední klásky se světily v kostele a zastrkovaly se za rámy svatých obrazů, aby byly po ruce při různých příležitostech k vykrápění svěcenou vodou. Poprvé se mohly využít téměř záhy, protože před uskladněním obilí bylo nejprve potřeba vykropit stodolu, do jejichž rohů se navíc pro větší ochranu stavěly božítělové máje a na zem se kladly bezové snítky očazené ve svatojánském ohni. Při svážení obilí se nesmělo za žádnou cenu promluvit. Při jeho mlácení se mlatec, který poslední uhodil svým cepem, stával terčem všeobecných posměšků a legrácek. Byl označen slaměnou figurkou (žebrák, oklepek), vystrojen nářadím i zbylými povřísly a takto vymóděného si ho ostatní vodili po vsi a dávali mu při tom za úkol provádět různé rozpustilé kousky. Někde také opozdilec nafasoval tzv. pušku - věchet slámy nacpaný košťály a sazemi, zatímco jinde byl tento prezent pro změnu rezervován pro hospodáře, který se opozdil se sklizní.

My už dnes obvykle pole na starosti nemáme, ale i zahrádka, balkon či truhlík za oknem si v červenci žádá své. Během celého měsíce můžeme vysévat hrášek či keříčkové fazole, pekingské a čínské zelí, špenát, fenykl, endivie, petržel, mrkev, vodnici i letní saláty. Je to také ta nejvhodnější doba k dělení a sázení nových rostlinek jahodníku.
Sklízíme ušlechtilé bylinky - ideálně za suchého slunečného počasí a těsně před rozkvětem, kdy v sobě obsahují největší množství vonných látek. Češeme ovoce, jíme, mrazíme, zavařujeme a o úrodu se také nezapomeneme podělit s ptáčky a ostatními obyvateli naší zahrady.
Venkovní i pokojové rostliny pravidelně zaléváme a hnojíme. V tuto dobu potřebují vysoký přísun živin, aby pěkně plodily a kvetly. Nejlepším a nejpřirozenějším hnojivem je dobře uzrálý kompost, kopřivová jícha, slepičince, travní mulč a přihodit můžeme i vychladlý dřevěný popel z letního táboráku. Odkvetlé květy okrasných rostlin stříháme či zaštipujeme. Nevyčerpají se tak tvorbou semen a ušetřenou energii budou moci vynaložit do další záplavy květů a poupat.
Trávník nesečeme příliš krátce, ani celý naráz. V poslední době v našich i okolních krajinách citelně přibývá sucha a naopak ubývá hmyzu. Delší trávník chrání půdu před palčivými slunečními paprsky, pomáhá v ní zadržovat vláhu a vám tak šetří vodu, starosti se zaléváním a také mnohem lépe vypadá, protože se na něm netvoří nevzhledná seschlá místa. Pokud se navíc rozhodnete sekat svůj trávník postupně, a některé jeho partie necháte dokonce vykvést, velmi tím prospějete četným druhům hmyzu, který ve vysoké trávě najde prostřený stůl i přístřeší.

Z divokých bylinek v červenci nově sbíráme plody borůvek, brusinek, dřínu, ostružin a květy tužebníku, světlíku, řepíku a řebříčku. Červenec, pokud ovšem není příliš suchý, bývá také oficiálním začátkem houbařské sezóny. Tak ať nám tedy rostou!

Červencové svátky: Navštívení Panny Marie (2.7.), sv. Tomáše apoštola (3.7.), sv. Prokop (4.7.), Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5.7.), Upálení Mistra Jana Husa (6.7.), sv. Markéta (13.7. až do zrušení r. 1969), bl. Hroznaty (14.7.), sv. Vavřinec (21.7.), sv. Máří Magdaléna (22.7.), sv. Jakub (25.7.), sv. Anna a Jáchym (26.7.)

Červencové pranostiky

  • Červenec jestli hojný na bouřky a vichřice, nese parna, krupobití a medovice.
  • Červenec horký, pěkné jsou vdolky.
  • Červencové bouře mají tu moc, že obilí se neurodí dost.
  • Co červenec neuvaří, srpen nedopeče.
  • Roztrhne-li v červenci pavouk svou síť ve dvě, brzy se déšť ozve.
  • Staví-li v červenci hromadu mravenci po kraji všude, tuhá zima bude.
  • Když červenec pěkně hřeje, o Vánocích se zima zaskvěje.
  • V červenci když dne ubývá, horka přibývá.
  • V červenci hojnost bláta - špatná sena.
  • Červená se červenec, zraje každý pupenec.
  • Křepelka volá na sedláka: Už je čas, už je čas na ten klas!
  • Červenec žne žita a višně skýtá.
  • V červenci je na dvoře pusto, ale na polích husto.
  • V červenci déšť a slunečná pohoda, hojná bude úroda.
  • V červenci do košile vysvlekni se, v lednu až po uši zachumlej se.
  • Červencové bouřky při úplňku měsíce vyznamenávají mnoho deště, ale i škodnice (= kroupy).
  • Deště o žních trest je boží.
  • Když slunce ubývá, léto spěje v psí dny.
  • Hřmí-li v červnu nebo červenci, znamená to hojnou úrodu obilnou, málo vína a medu a mření dobytka.
  • Červenec - horka blíženec.
  • Ve žních jedna obava, aby práce nestála.
  • Červenec zatopí, až obilí na poli praská.
  • Na mokrý červenec následuje bouře a krupobití.
  • Červenec - z paren, dešťů, bouřek a potu slepenec.
  • Červenec přináší žniva a parné dny mívá.
  • Lednová zima je nejkrušnější, červencová vedra jsou nejsilnější.
  • Co červenec ze dne odtrhne, to na teple přidá.
  • Jestliže se hrom v červenci častokráte ozývá, bude nadcházející zima studená.
  • V červenci déšť, jak žravý jed modrý na pohance kazí květ, proto vzácný bývá v oulech med.
  • Hřímání měsíce července mnohým lidem smrt zvěstuje.
  • Co červenec končí, srpen začíná.

Další díly seriálu Lidový rok v pranostikách


Červenec v pranostikách
Srpen v pranostikách
Září v pranostikách
Říjen v pranostikách
Listopad v pranostikách
Prosinec v pranostikách

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura - národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina České tradice v proměnách času
1. vyd. Praha: NLN, 2017, 383 str., ISBN 978-80-7422-500-0
https://www.pranostik.cz
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3372
https://www.pranostik.cz
https://is.muni.cz/th/125074/ff_m_b1/
http://www.milujemebylinky.cz

Komentáře

Líbí se vám